Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process in enforcement proceedings regarding public transport fines.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Martina Koptiše, zastoupeného Mgr. Alenou Blumensteinovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 1, Senovážné nám. 27, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. ledna 2011 č. j. 68 EXE 379/2011-8 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2012 č. j. 55 Co 119/2012-83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. července 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v jednání ve věci rozhodujících soudů spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 95, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 68 EXE 379/2011 a Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 15 C 2313/99 a sp. zn. 15 C 3459/02 bylo zjištěno, že na základě návrhu oprávněného Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., ze dne 20. ledna 2011 na nařízení exekuce pro 206,- Kč s náhradou nákladů ve výši 1 495,- Kč, vydal Obvodní soud pro Prahu 4 usnesení ze dne 25. ledna 2011 č. j. 68 EXE 379/2011-8, jež je napadeno ústavní stížností, a kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele. Stěžovatel proti vydanému usnesení podal odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. dubna 2012 č. j. 55 Co 119/2012-83, které je rovněž napadené ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v nalézacím řízení soud rozhodl o odvolání proti vykonávacímu titulu a rozhodl také o žalobě pro zmatečnost. Za situace, kdy nalézací řízení bylo pravomocně skončeno odmítnutím odvolání pro opožděnost, a vykonávaný rozsudek nebyl zrušen ani v rámci žaloby pro zmatečnost, v odvolacím řízení ve věci nařízené exekuce už nejsou dány podmínky pro další posuzování právní moci a vykonatelnosti titulu. K tomu stěžovatel měl možnost proti závěru soudu v nalézacím řízení o opožděnosti jeho odvolání proti vykonávacímu titulu brojit podáním odvolání, v němž mohl namítat všechny skutečnosti, které nyní namítá ve svém odvolání proti nařízení exekuce. Pokud stěžovatel této možnosti nevyužil, odvolací soud tak již nemá možnost v exekučním řízení se těmito skutečnostmi zabývat a tyto otázky dále přezkoumávat a musí z těchto skutečností vycházet.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se jedná o případ, kdy mu byl opakovaně odcizen občanský průkaz a zneužit neznámou osobou k prokazování se totožnosti v MHD. Do vydaných exekučních titulů pak stěžovatel podal odvolání, přičemž u některých věcí vedených Městským soudem v Praze byly návrhy na nařízení exekuce zamítnuty a u jiných byla usnesení soudu prvního stupně potvrzena. Stěžovatel své námitky směřoval zejména do rozhodnutí nalézacího soudu, který mu jako osobě neznámého pobytu ustanovil opatrovníka - zaměstnankyni soudu a na podporu svých tvrzení odkázal na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 629/04

,

III. ÚS 2308/07

,

I. ÚS 1769/10

,

I. ÚS 559/2000

,

II. ÚS 171/06

. Stěžovatel upozornil, že v rámci exekučního řízení vznesl řadu námitek, upozornil na řadu okolností, v rámci svých podání podal řadu argumentů, které detailně rozebral, nic z toho se ovšem v odůvodnění odvolacího soudu neobjevilo. Stěžovatel má za to, že nesprávná interpretace a aplikace práva obecnými soudy ve svém důsledku vedla k porušení jeho základních práv a svobod.

Ústavní soud doručil ústavní stížnost Městskému soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k vyjádření se k ústavní stížnosti (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 29. srpna 2012 i Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření ze dne 28. srpna 2012 shodně odkazují na odůvodnění svých vydaných rozhodnutí. Ústavní soud obě vyjádření doručil stěžovateli, který ve stanovené 15 denní lhůtě k nim repliku nepodal.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva podústavního.

Pokud stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzeného práva, neshledal. Z obsahu soudního spisu sp. zn. 68 EXE 379/2011 i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, a Městský soud v Praze své rozhodnutí pak zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil i podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud se ztotožňuje s odůvodněním napadeného usnesení Městského soudu v Praze a zcela na ně odkazuje. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které ve věci rozhodující soudy ve věci vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.

Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, neboť právní závěry v nich vyjádřené na nyní posuzovanou věc přímo nedopadají.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. července 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu