Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding enforcement suspension due to debt repayment. Stayer failed to prove full payment and raised irrelevant grounds.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Františka Roubíčka, zastoupeného JUDr. Bedrim Tomáškem, advokátem, AK se sídlem Politických vězňů 27, 280 00 Kolín IV, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013 č. j. 20 Cdo 3623/2012-91, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, č. j. 22 Co 165/2012-67 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 1. 2012 č. j. 38 Nc 1038/2009-42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v červnu 2009 byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné obchodní společnosti Multirent, a. s., ve výši 38 912 Kč. Dne 26. 8. 2011 stěžovatel navrhl zastavení exekuce z důvodu spadajícího pod ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Okresní soud v Kolíně ústavní stížností napadeným usnesením návrh zamítl, neboť zjistil, že částka, kterou dosud na povinném exekutor vymohl, stačí ke krytí nákladů exekuce; Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť poukaz stěžovatele na nepříznivou zdravotní, finanční a sociální situaci, majetkové poměry, existenci dalších exekucí a přesvědčení, že nebude v jeho možnostech uhradit exekucí vymáhanou pohledávku, nepovažoval za relevantní důvod pro založení přípustnosti dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obecným soudům formální aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu se závěrečným tvrzením, že celou vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady již uhradil a exekuce by tudíž měla být zastavena.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterých se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu, resp. má právo na spravedlivé projednání věci. Jak Ústavní soud ověřil z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, či v uplatňování procesních práv v průběhu řízení, o čemž ostatně svědčí již samotná rozhodnutí soudů všech tří stupňů.

Stěžovatel nikterak nezpochybnil zjištění Okresního soudu v Kolíně, že ke dni 30. 6. 2011 byla na povinném vymožena částka 20 816,24 Kč postačující k pokrytí nákladů exekuce, a pokud soud návrh na zastavení exekuce zamítl pro nesplnění zákonných předpokladů, nelze takové rozhodnutí označit jako rozporné s kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které v dostatečném rozsahu uvádí jak skutková zjištění, mající oporu v exekučním spisu, tak i právní závěry, vyložené a odůvodněné přezkoumatelným způsobem. Akceptovatelná jsou i rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, který reagoval na dovolací námitku stěžovatele založenou na mylném úsudku o nedostatku aktivní legitimace povinného k podání návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Názoru stěžovatele, že po zaplacení celé vymáhané pohledávky s příslušenstvím a náklady je dán důvod k zastavení exekuce, lze přisvědčit s podotknutím, že stěžovateli nic nebrání v podání takového návrhu. V srpnu 2011 však stěžovatel pohledávku dosud nezaplatil a uplatnil jiný důvod zastavení exekuce, opírající se o jiné skutkové okolnosti. V daných souvislostech je proto jeho kritika rozhodnutí obecných soudů nepřípadná.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2013

Jan Musil, v. r.

předseda senátu