Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding alimony as civil courts properly applied family law.

Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2013 č. j. 17 Co 579/2012-193, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 2 odst. 2 a odst. 4, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2012 č. j. 13 C 78/2011-150 v části výroku I, v níž byla stěžovateli (v předchozím řízení žalovanému) uložena povinnost platit manželce (žalobkyni) výživné 25 000 Kč měsíčně od 30. 11. 2011 do 13. 3. 2012 a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, v části výroku, kterým mu byla uložena povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 75 000 Kč měsíčně od 30. 11. 2011 do 13. 3. 2012 a ve výši 100 000 Kč měsíčně od 14. 3. 2012, vždy do každého 15. dne v měsíci předem, bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno (výrok II.), krajský soud dále změnil rozhodnutí o nedoplatku na výživném a náhradě nákladů řízení (výrok III - V).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že civilní soudy se při určování výše výživného dostatečně nezabývaly jeho námitkou, že v daném případě by bylo přiznání výživného v rozporu s dobrými mravy. Nepřihlédly ke všem specifikům věci, zejména k okolnosti, že manželé spolu více než 10 let nežijí a nevedou společnou domácnost, manželka stěžovatele jeho matku z bytu vykázala, příjem manželky činí cca 40 000 Kč měsíčně, manželka měla a má poměr s jinými muži, žije v bytě, který stěžovatel zrekonstruoval, má špatný vztah s matkou stěžovatele a dcerou, stěžovatel pečuje o syna. Soudy se jen formalisticky spokojily s tím, že manželství trvá a zohlednily vysoké příjmy stěžovatele. Dostatečně se nezabývaly porušením manželské věrnosti ze strany manželky a nepřihlédly k jejím odůvodněným potřebám. Vyrovnáním za účelem zajištění stejné životní úrovně manželů nelze přitom rozumět mechanický propočet, například průměr pracovních příjmů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným civilním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v projednávané věci ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Soudy bylo nesporně zjištěno, že účastníci spolu delší dobu nežijí, jejich manželství trvá a nebyly zpochybněny ani zjištěné příjmy stěžovatele, které mnohonásobně převyšují příjem manželky (více jak 2 mil. měsíčně). S ohledem na uvedené dospěly soudy k závěru, že trvá vzájemná vyživovací povinnost manželů a žalobkyně, jako nerozvedená manželka, má vůči stěžovateli právo na výživné vyplývající z kritéria rovné hmotné a kulturní úrovně manželů ve smyslu ustanovení § 91 zákona o rodině. Nalézací i odvolací soud se rovněž dostatečně zabývaly otázkou dobrých mravů. Bylo zjištěno, že manželka stěžovatele má sice mimomanželský vztah, avšak stěžovatel udržuje mimomanželský vztah ještě po delší dobu. Za důvod rozvratu vztahu tak podle soudů nelze považovat nevěru manželky, ale dlouhodobé vzájemné neshody. V odůvodnění rozhodnutí se vyjádřily i k ostatním námitkám stěžovatele (shodným jako v ústavní stížnosti) a uvedly, z jakých důvodů je nepovažují při rozhodování o výživném za relevantní.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud má za to, že civilní soudy rozhodovaly v intencích ustanovení § 91 a § 96 zákona o rodině, neboť vycházely ze standardního výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení, přičemž pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní. Otázkou, zda přiznání výživného není v rozporu se zásadou dobrých mravů, se odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry i v tomto směru patřičně zdůvodnily. Ústavní soud připomíná, že, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně výše výživného, k jehož placení byl v rámci soudního uvážení civilních soudů stěžovatel zavázán. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. července 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu