Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, finding no violation of fair trial rights despite defendant's disagreement with verdict.

Ústavní soud rozhodl dne 23. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného JUDr. Josefem Jugou, advokátem se sídlem Zlín, Zarámí č. 92, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 2. 2012 sp. zn. 21 T 170/2011, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. 4 To 130/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2013 č. j. 6 Tdo 341/2013-22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti podal stěžovatel návrh na zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně zasahujících do jeho práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí celou řadu výhrad procesního i skutkového charakteru. Tvrdí, že jeho obhájci nebylo umožněno řádně se zúčastnit výslechu spoluobviněného a nesouhlasí se způsobem vyrozumění obhájce o tomto výslechu. Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces mělo být porušeno také tvrzením odvolacího soudu, že trestnou činnost páchal v přímém úmyslu. Porušení Listiny spatřuje dále v tom, že mu byla uložena povinnost nahradit škodu v určené výši, když, jak uvádí, prokazatelně zboží řádně od spoluobviněného koupil a tím mu vznikla škoda ve výši několika tisíc korun. Výše uvedeným postupem obecných soudů mělo dojít k extrémnímu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a tří měsíců a bylo rozhodnuto o náhradě škody. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě zamítl jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu a interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že její podstatou je jen opakovaná polemika stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud nezjistil v rozhodnutí soudů žádná pochybení, která by svědčila o tvrzeném zásahu do základních práv stěžovatele. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Dovolací soud pak reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které tento znovu předložil v ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatele o tom, že soudy svým postupem porušily zásady spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny není ničím podloženo. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a není nutno znovu opakovat argumenty, vztahující se k námitkám stěžovatele.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl napadená rozhodnutí zrušit. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. července 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu