Constitutional Court dismisses appeal against detention order citing sufficient flight risk and collusion reasons.

Ústavní soud rozhodl dne 23. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Bechyně, t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem Praha 1, Haštalská 27, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 4 To 160/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jeho vydáním bylo porušeno jeho základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z přiloženého rozhodnutí, stěžovatel je trestně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2013 č. j. 40 Nt 612/2013-24 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal jak stěžovatel, tak státní zástupce stížnost, na jejichž základě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) trestního řádu.

Stěžovatel s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí a tvrdí, že tento soud založil důvodnost tzv. útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu pouze na okolnosti hrozby vysokého trestu. Podle stěžovatele z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pouze objektivní hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění uvedeného vazebního důvodu není dostačující. Stěžovatel má za to, že v probíhajícím trestním řízení nejsou dostatečně brány v potaz okolnosti, které důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu vylučují. Poukazuje zejména na to, že dosud nebyl soudně trestán, má stabilní rodinné zázemí, nikdy se neskrýval a byl v kontaktu s orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatel dále nesouhlasí ani s tím, že v jeho případě jsou dány důvody tzv. vazby koluzní dle § 67 odst. b) trestního řádu.

S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod projednal Ústavní soud stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996

sp. zn. III. ÚS 18/96

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).

Uvedená pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Krajský soud se v napadeném usnesení dostatečně důkladně zabýval důvodností vazby útěkové i koluzní. Pokud jde o důvody vazby útěkové, krajský soud vycházel z toho, že stěžovatel je stíhán za zvlášť závažný zločin a je ohrožen vysokým trestem v sazbě od 8 do 12 let. S ohledem na rozsah trestné činnosti, způsob a dobu jejího páchání je nadto v případě uznání viny možno důvodně předpokládat uložení trestu nikoli při spodní hranici zákonné trestní sazby. Obava, že v případě ponechání na svobodě by stěžovatel uprchl nebo se skrýval ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání je v daném případě umocněna faktem, že stěžovatel se měl trestné činnosti dopouštět i ve spolupráci s cizími státními příslušníky, s nimiž byl v úzkém kontaktu (zejména občany Vietnamu a bývalé Jugoslávie), přičemž nelze vyloučit ani jeho další vazby na osoby mimo území ČR. Krajský soud podrobně objasnil i důvody vazby koluzní, kdy v odůvodnění mimo jiné poukázal na zjevnou snahu stěžovatele připravovat se spolupachateli strategii pro případ odhalení trestné činnosti. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení krajského soudu.

Ústavní soud dále dodává, že tvrzení stěžovatele, podle něhož skutečnost hrozby vysokého trestu nezakládá důvod útěkové vazby, obsah judikatury Ústavního soudu vyvrací; v ní je naopak dostatečně vyloženo, že hrozba vysokým trestem totiž může být (při současném respektování příslušných ústavních kautel) sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či se bude skrývat (kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 566/03

,

IV. ÚS 353/04

,

II. ÚS 469/05

,

I. ÚS 603/07

,

IV. ÚS 3294/09

).

Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud vycházel z dostatečného množství poznatků a podkladů, které mu umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele (srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 897/08

). Útěková vazba není odůvodněna pouhým odkazem na příslušnou trestní sazbu; důvodná obava z chování popsaného v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu je dostatečně podrobně a logicky přijatelně konkretizována. Obdobně i důvody vazby koluzní krajský soud řádně a dostatečně odůvodnil. Samotné okolnosti zakládající důvodné podezření, že se stěžovatel trestného činu dopustil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat, jestliže orgán činný v trestním řízení se nedopustil při jejich posuzování svévole nebo hrubého excesu. Žádná taková protiústavní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. července 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu