Constitutional Court dismisses complaint regarding excessive trial length and inadequate compensation for procedural delay.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké soudkyně zpravodajky ve věci ústavní stížnosti Doc. Ing. Petra Gerlicha, CSc., právně zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem Masná 8, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 11 Co 410/2012 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. 61 C 217/2009, ve výrocích II. a III, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Proti stěžovateli a dalším osobám je vedeno před Krajským soudem v Ostravě pod sp.. zn. 35 T 15/2001 trestní řízení pro trestné činy porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zákona účastenstvím ve formě pomoci dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Trestní řízení bylo zahájeno sdělením obvinění vyšetřovatelem Policie ČR dne 23. 2. 2000.

V průběhu trestního řízení stěžovatel vycestoval (dne 22. 8. 2003) do USA s platným českým cestovním pasem, obdržel zde povolení k trvalému pobytu a práci platné do roku 2014. Místo trvalého pobytu v USA nahlásil americkým úřadům do 10 dnů, jak ukládají americké zákony. Jednání krajského soudu, probíhajícího dne 8. 9. až 15. 9. 2003, se stěžovatel nezúčastnil, neboť se domníval, že je řádně omluven. Předseda senátu však vyhlásil dne 8. 9. 2003 usnesení o konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele.

Následně se stěžovatel dozvěděl, že dne 4. 1. 2005 vydal předseda senátu Krajského soudu v Ostravě usnesení, kterým rozhodl, že trestní řízení bude proti stěžovateli dále vedeno jako proti uprchlému.

Dle sdělení stěžovatele do dne podání ústavní stížnosti nebylo řízení před soudem prvého stupně pravomocně skončeno.

S ohledem na uvedené skutečnosti, zejména na nepřiměřenou délku řízení před obecnými soudy, domáhal se stěžovatel žádostí ze dne 23. 4. 2007 náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel nesouhlasil s výší zadostiučinění (71 000 Kč), přiznaného Ministerstvem spravedlnosti, proto žalobou ze dne 23. 10. 2009 požadoval zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 511 828 Kč, po odečtení přiznané částky ve výši 71 000 Kč, celkem požadoval zaplacení částky ve výši 440 828 Kč.

Náhrady škody a zaplacení přiměřeného zadostiučinění v uvedené výši se stěžovatel domáhal zejména s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž při výpočtu vycházel z rozsudku ve věci Nemeth proti České republice.

Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem zavázal vedlejšího účastníka, jako stranu žalovanou, zaplatit stěžovateli částku ve výši 124 000 Kč s příslušenstvím, a zamítl žalobu co do částky ve výši 316 828 Kč s odůvodněním, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a konkrétní výši přiznané částky za jeden rok vypočetl v rozmezí 15.000 - 20.000 Kč. V prvních třech letech soudního řízení přiznal částku 10 000 Kč za rok, a za další tři roky částku ve výši 15 000 Kč ročně, a za dalších šest roků pak částku ve výši 20 000 Kč ročně, celkem přiznal stěžovateli částku ve výši 195 000 Kč s příslušenstvím, od níž odečetl již vyplacenou částku ve výši 71 000 Kč.

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud ve svém rozhodnutí citoval rozsudek ESLP ve věci Nemeth proti České republice (č. 35888/02) a přesto, že je pro obecné soudy závazný, neaplikoval soud přiznanou výši zadostiučinění na případ stěžovatele, ani svůj postup nijak neodůvodnil, čímž rozsudek zatížil nepřezkoumatelnosti. Stejně tak postupoval soud odvolací.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je koncipován jako účinný prostředek, kterým zákonodárce vytvořil prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků porušení základního práva účastníka řízení způsobených průtahy soudního a správního řízení, nesprávným úředním postupem či dokonce nezákonným rozhodnutím. Složitost vymezeného předmětu kompenzace se promítá i do způsobu určení, v jaké výši bude poskytnuta. Citované ustanovení v tomto směru nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, resp. žádnou exaktní metodu, nýbrž vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna.

V nálezu

sp. zn. IV. ÚS 1572/11

ze dne 6. 3. 2012 Ústavní soud vymezil tři kroky, z nichž rozhodování o přiznání zadostiučinění z povahy věci sestává. Prvním je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu (resp. k průtahům v řízení). Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být rozhodnuto o formě zadostiučinění a její výši v případě, že se jako nejadekvátnější forma jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Je namístě podotknout, že jejich posouzení je primárně otázkou aplikace "podústavního" práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou.

Rozhodnutí soudů však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Zejména musí nezbytně akcentovat požadavek ochrany základních práv účastníků řízení, přičemž výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat a, je-li třeba, i chránit [srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 1191/08

ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79) či

sp. zn. I. ÚS 823/11

ze dne 6. 3. 2012]. Stejně tak je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy aby v něm byla dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil [k významu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjádřil kupř. v nálezech

sp. zn. III. ÚS 176/96

ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151),

sp. zn. I. ÚS 113/02

ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213) či

sp. zn. III. ÚS 346/09

ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393)]. Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o její výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 1320/10

ze dne 9. 12. 2010).

Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti konkrétním právním závěrům obecných soudů ohledně výše poskytnutého zadostiučinění za průtahy v trestním řízení. Vychází přitom z toho, že uvedená částka měla být vyšší, aby lépe odpovídala závažnosti způsobené nemateriální újmy.

Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu I. stupně je patrné, že soud

kromě jiného vycházel i z rozhodnutí ESLP ve věci Nemeth proti České republice, což také na str. 7 až 8 napadeného rozsudku vyložil. Jeho odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění v dané věci je dle názoru Ústavního soudu logické a co do rozsahu dostačující.

Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se soud odvoláním stěžovatele zevrubně zabýval a odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i proč neměl důvod odchýlit se od skutkových zjištění, která nebyla mezi účastníky sporná, neboť soud prvního stupně zcela konkrétně ve svém rozhodnutí uvedl podrobný popis řízení a jeho závěry o tom, že v tomto řízení došlo k průtahům. Argumentaci odvolacího soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Obecně lze k dané problematice doplnit, že při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud již z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva; přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 391/07

ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 21].

Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měly snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jejich strany (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 1531/11

ze dne 5. 10. 2011, bod 16). Pouze demonstrativní výčet zákonných hledisek nebrání přihlédnout i k jiným kritériím, která se ukážou být s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu významná (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 1572/11

ze dne 6. 3. 2012, bod 37, a usnesení

sp. zn. I. ÚS 1023/11

ze dne 19. 10. 2011, bod 23); připadá též v úvahu, aby soud, který rozhoduje o náhradě, uznal jako relevantní i vlastní průtahy, a promítl je výše odškodnění (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii, bod 96; též nález

sp. zn. II. ÚS 862/10

, bod 16, nález ze dne 21. 6. 2011

sp. zn. I. ÚS 562/11

, bod 24). Také mohou být zohledněna i delší období nečinnosti, přičemž se vždy nemusí jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.

Rozhodování o výši zadostiučinění je především věcí obecných soudů, jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Je nezbytné, aby vydané rozhodnutí bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, resp. aby

v jeho odůvodnění byla srozumitelným způsobem vyložena kritéria, jakými se soud řídil

[srov. nález

sp. zn. III. ÚS 206/98

ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231), nález

sp. zn. I. ÚS 192/11

ze dne 28. 3. 2011, body 16 a 20, nález

sp. zn. IV. ÚS 1572/11

ze dne 6. 3. 2012, bod 37], čehož lze dosáhnout tím, že konkrétně a jednoznačně uvede základní částku zadostiučinění včetně její procentní modifikace podle zákonem stanovených kritérií, resp. podle kritérií vyplývajících z judikatury soudů, ESLP nevyjímaje (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 192/11

, bod 20, nález

sp. zn. I. ÚS 1536/11

, body 42, 43 a 59).

Co do výše výchozí částky přiměřeného zadostiučinění Ústavní soud opakovaně aproboval hodnocení Nejvyššího soudu, jenž ji vymezil rozmezím 15 000 až 20 000 Kč

za jeden rok řízení (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 1572/11

ze dne 6. 3. 2012, bod 38, a nález

sp. zn. I. ÚS 192/11

ze dne 28. 3. 2011, bod. 22). Přijetí tohoto rozmezí neznamená jeho neměnnost; jeho určení rovněž nezbavuje obecné soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na něm, a to eventuálně i mimo toto rozmezí, ať už půjde o snížení nebo zvýšení uplatněného nároku (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 1320/10

). Snížení výše přiznávané částky může odůvodnit i okolnost, že porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo konstatováno a kompenzováno již na vnitrostátní úrovni (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 192/11

ze dne 28. 3. 2011, bod 22, nález

sp. zn. IV. ÚS 1572/11

ze dne 6. 3. 2012, bod 38).

Oproti názoru stěžovatele Ústavní soud v dané věci neshledává, že by obecné soudy z těchto zásad relevantně vybočily; je zřejmé, že soudy je braly v úvahu, a spor může být veden jen o větší či menší míru přiléhavosti jejich uplatnění.

Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a ústavní stížnost tedy splňuje podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu