Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and freedom violations in robbery conviction.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 č. j. 63 T 16/2009-4698, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010 č. j. 10 To 33/2010-5092 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2011 č. j. 6 Tdo 1535/2010-105, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu, zakotvené v článku 8 odst. 1 Listiny.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 č. j. 63 T 16/2009-4698 odsouzen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a za účastenství na trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (zkratkou "tr. zák." označujeme tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu pobytu v hlavním městě Praze na dobu pěti let.

Jeho trestná činnost, za niž byl pravomocně odsouzen, spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný ve spolupachatelství s dalšími spoluobviněnými dne 23. března 2008 v okrese Praha-západ, na silnici mezi obcemi Hostivice a Jeneč, po předchozí domluvě a rozdělení úloh, v přestrojení za policisty a za použití střelné zbraně přepadli poškozeného Dao Tran Van, jehož automobil zastavili pod záminkou dopravní kontroly a odcizili mu peníze a další předměty v hodnotě přesahující dva a půl milionu Kč. Kromě toho obviněný R. Š. předem poskytl spolupachatelům finanční prostředky na nákup automobilu, policejních vest a mobilních telefonů. Trestnou činnost spáchal jako člen organizované skupiny.

Proti rozhodnutí prvoinstančního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010 č. j. 10 To 33/2010-5092 podle § 256 tr. řádu zamítnuto.

Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2011 č. j. 6 Tdo 1535/2010-105 bylo stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto, protože uplatněné námitky směřovaly toliko do oblasti skutkového zjištění a žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. řádu nenaplňovaly.

III. V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy v trestním řízení nesprávně zhodnotily provedené důkazy. Konstatuje, že trestní stíhání od počátku trpělo důkazní nouzí a odsuzující rozsudek je založen převážně toliko na výpovědi spoluobžalovaného R. V., který ostatní spoluobviněné usvědčoval. Důkazní hodnota této výpovědi je však podle stěžovatelova názoru zpochybněna tím, že R. V. v průběhu trestního řízení "za ne zcela jasných okolností spáchal ve vazební věznici sebevraždu".

Stěžovatel sám svou vinu v průběhu celého trestního stíhání popíral a domnívá se, že ani jinými důkazy, kromě výpovědi R. V., nebyla jeho účast na inkriminovaných trestných činech prokázána.

Na podporu svých námitek proti postupu obecných soudů se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998

sp. zn. III. ÚS 398/97

(N 64/11 SbNU 125).

Stěžovatel soudí, že vadným hodnocením provedených důkazů bylo zasaženo do jeho práva na osobní svobodu, "neboť odsouzení na sedm let je nepochybně jedním z nejzásadnějších takových zásahů. Proto se stěžovatel nehodlá s výsledky trestního řízem smířit." Za situace, kdy hodnotící závěry obecných soudů jsou podle stěžovatelova názoru "velmi křehké", je prý nutno takové závěry přísněji posuzovat ve světle ústavních pravidel českého právního řádu.

IV. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení

sp. zn. III. ÚS 2777/08

; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat.

Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci

sp. zn. III. ÚS 463/2000

,

sp. zn. III. ÚS 181/2000

či

sp. zn. III. ÚS 1104/08

). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

sp. zn. III. ÚS 166/95

či rozhodnutí ve věci

sp. zn. III. ÚS 376/03

).

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci

sp. zn. III. ÚS 23/93

). Pokud jde o výpovědi svědků a spoluobviněných, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost jejich výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

Co do stížností otevřené skutkové roviny trestního řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Rámec, v němž obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu

sp. zn. III. ÚS 84/94

, ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelovy výtky proti hodnocení důkazů neobstojí.

Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu pro úsudek, že obecné soudy nesprávně hodnotily usvědčující výpověď spoluobžalovaného R. V. a přecenily její význam. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, zejména soud nalézací, věnovaly hodnocení provedených důkazů velkou pozornost. Dle Ústavního soudu nelze zásadu in dubio pro reo vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků či spoluobviněných, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory v důkazech lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci § 2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").

Ohledně stěžovatelových námitek směřujících do dovolacího řízení postačí poukázat na výstižné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu; není vskutku důvod k pochybnostem, že stěžovatel v dovolání uplatnil výlučně námitky skutkové, resp. procesní, které žádný ze způsobilých dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu nenaplňují. Dovolací soud proto z hlediska uplatněných námitek rozhodnutí odvolacího soudu věcně přezkoumat nemohl, a nelze tudíž sdílet názor, že jeho výklad ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) tr. řádu je neústavně restriktivní. Situace obdobná těm, v nichž se Ústavní soud přiklonil k širšímu pojetí tohoto dovolacího důvodu (srov. kupříkladu nálezy ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 565/02

,

IV. ÚS 216/04

a

I. ÚS 55/04

) zde není, jelikož není dovoditelný stav zjevného (extrémního) rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (srov. též

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

,

II. ÚS 182/02

,

II. ÚS 539/02

,

I. ÚS 4/04

,

II. ÚS 193/04

,

I. ÚS 585/04

,

I. ÚS 670/05

,

II. ÚS 29/06

,

II. ÚS 283/06

,

II. ÚS 566/06

a další).

Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nestojí v kolizi

s nálezem Ústavního soudu, na který stěžovatel poukazuje. Závěry, vyslovené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 398/97

, jsou založeny na jiném skutkovém a procesním základu a nelze je mechanicky přenášet na nynější věc.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu