Constitutional Court dismissed constitutional complaint against civil court rulings regarding contract validity and litigation costs.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Saulicha, zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 522/2011-365 ze dne 30. listopadu 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 8 C 294/2006-331 ze dne 13. června 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv zaručených v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 8 C 294/2006 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 8 C 294/2006-331 ze dne 13. června 2011 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal na žalované správkyni konkurzní podstaty úpadce Alnyk, spol. s r.o. JUDr. Elišce Šobkové (dále jen "žalovaná") zaplacení částky ve výši 1.600.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a uložil stěžovateli zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové na nákladech řízení částku 40.539,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 21 Co 522/2011-365 ze dne 30. listopadu 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 1101/2012-392 ze dne 5. prosince 2012 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před okresním a krajským soudem prokazoval neplatnost dohody o narovnání, uzavřenou mezi ním a žalovanou, na základě které vyplatil žalované 1.600.000,- Kč, a vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů neřešily jím uplatněné námitky proti této dohodě v souladu s existující judikaturou a v souladu s hmotným právem.

Odvolací soud se podle stěžovatele jeho námitkami nezabýval a zcela se ztotožnil s mylnými skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, avšak bez jakéhokoli dalšího provádění důkazů, vycházeje ze závěrů soudu prvního stupně, náhle překvalifikoval dohodu o narovnání uzavřenou mezi stěžovatelem a žalovanou a označil ji jako smlouvu nepojmenovanou. Odvolací soud se tak podle stěžovatele odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně, které vycházejí z jeho skutkových zjištění, aniž by sám provedl jakékoli dokazování a aniž by umožnil stěžovateli vyjádřit se k odvolacím soudem nově nastolenému meritu věci či doplnit a předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Tímto postupem a svým překvapivým rozhodnutím odvolací soud podle stěžovatele odepřel stěžovateli právo na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 139/98

ze dne 24. září 1998.

Stěžovatel dále namítá, že se soud prvního stupně a soud odvolací nezabývaly námitkami stěžovatele, které směřovaly k tomu, že stěžovatel de facto byl nucen zaplatit za stejný soubor nemovitostí dvakrát - poprvé, když je vydražil v nedobrovolné dražbě a podruhé, když je z donucení žalované podstaty musel vykoupit z konkurzní podstaty, kam byly protiprávně žalovanou sepsány.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, vypořádaly se s relevantními námitkami stěžovatele, které stěžovatel z části opakuje též v ústavní stížnosti (jde zejména o stěžovatelem namítané důvody neplatnosti dohody, kterou uzavřel se žalovanou) a jejich závěry nelze rozhodně označit za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Dílčí pochybení soudu prvního stupně v kvalifikaci uzavřené dohody napravil soud odvolací. Stěžovatelem namítaný rozpor vypořádání stěžovatelových námitek s existující judikaturou a hmotným právem Ústavní soud taktéž nezjistil.

Ve změně kvalifikace dohody uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou z dohody o narovnání na smlouvu nepojmenovanou Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nespatřuje ani okolnost představující nepřípustnou překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a s tím související porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Na první pohled by se mohlo zdát, že k tomuto jevu došlo, když nalézací soud považoval předmětnou dohodu za dohodu o narovnání, zatímco odvolací soud za smlouvu nepojmenovanou. To, o jaký se jedná smluvní typ, však v daném případě nebylo rozhodující. Rozhodující byla otázka platnosti této dohody, přičemž z hlediska tvrzení a důkazů týkající se této otázky závěr odvolacího soudu o jiném smluvním typu neměl žádného vlivu. Stěžovatel navíc ani žádná nová tvrzení či nové důkazy, které by znamenaly neplatnost této nepojmenované smlouvy a které nemohl před obecnými soudy použít, v ústavní stížnosti neuvádí. V této souvislosti stěžovatelem uváděný odkaz na nález

sp. zn. III. ÚS 139/98

ze dne 24. září 1998 je nepřípadný.

Pokud jde o poslední námitku stěžovatele týkající se opomenutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího vypořádat se s námitkou stěžovatele stran toho, že stěžovatel byl nucen zaplatit za stejný soubor nemovitostí dvakrát, konstatuje Ústavní soud, že by se sice slušelo, aby se s touto námitkou obecné soudy vypořádaly, ale její pominutí v žádném případě nečiní jejich rozhodnutí protiústavními, neboť tato námitka neměla pro rozhodnutí ve věci žádnou relevanci.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2013

Michaela Židlická v.r.

Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu