Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair trial and unequal parties in a negotiable instrument payment order case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Svobody a Aleny Svobodové, zastoupených JUDr. Pavlem Truxou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Rokycany, Josefa Knihy 177, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 274/2012-113 ze dne 19. listopadu 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení dle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 43 Cm 230/2010 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem č. j. 43 Cm 230/2010-14 ze dne 15. října 2010 uložil stěžovatelům, aby do tří dnů ode dne doručení tohoto platebního rozkazu zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni EHILA s.r.o. (dále jen "žalobkyně") částku 100.000,- Kč se 6% úroky od 16. srpna 2008 do zaplacení, na odměně částku 333,- Kč a náklady řízení ve výši 33.900,- Kč nebo, aby v téže lhůtě podali námitky, v nichž musí uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítají. K námitkám stěžovatelů Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 43 Cm 230/2010-74 ze dne 19. dubna 2012 rozhodl, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti a uložil stěžovatelům zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 1.716,- Kč. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 6 Cmo 274/2012-113 ze dne 19. listopadu 2012 rozsudek Krajského soudu v Plzni potvrdil a uložil stěžovatelům zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 30.232,- Kč.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy a opakují též námitky, které v tomto řízení uplatnili.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení poukazují na nález Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 16/12

ze dne 16. října 2012, kterým Ústavní soud zrušil ust. § 175 odst. 1 občanského soudního řádu ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě", a to uplynutím dne 30. dubna 2013. Ústavní soud v citovaném nálezu podle stěžovatelů uzavřel, že ustanovení § 175 odst. l občanského soudního řádu, které stanoví, že předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá, je protiústavní, jelikož významně znevýhodňuje stranu žalovanou, a to extrémně krátkou třídenní lhůtou.

Na základě tohoto nálezu byl podle stěžovatelů přijat zákon č. 404/2012 Sb., který s účinností od 1. ledna 2013 změnil třídenní lhůtu na lhůtu osmidenní. Stěžovatelé namítají, že v době, kdy soud prvního stupně a soud odvolací rozhodovaly o sporu mezi stěžovateli a žalobkyní, bylo ust. § 175 odst. 1 občanského soudního řádu obsahující nepřiměřeně krátkou třídenní lhůtu ještě platné a účinné. Aplikace tohoto ustanovení dle názoru stěžovatelů přivodila, že celé řízení bylo stiženo vadou spočívající v nerovnosti postavení účastníků řízení, kdy žalobkyně měla proti stěžovatelům výrazně výhodnější postavení. Naopak práva na procesní obranu byla u stěžovatelů výrazně omezena a zkrácena. Nerovnost v řízení podle stěžovatelů dále zpolupůsobila i skutečnost, že žalovaná je osobou, která běžně v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje půjčky třetím osobám a přitom je zajišťuje směnkami, naproti tomu stěžovatelé jako žalovaní byli v době vydání a doručení směnečného platebního rozkazu fyzickými osobami bez právního vzdělání a bez právního zastoupení. Institut směnky a směnečného řízení byl v tomto případě podle stěžovatelů zneužit v jejich neprospěch.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatelů v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, vypořádaly se s relevantními námitkami stěžovatelů, které stěžovatelé opakují též v ústavní stížnosti a jejich závěry nelze rozhodně označit za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud, nemaje obecným soudům co vytknout, tak především odkazuje jejich rozhodnutí.

Stran argumentace o nepřiměřeně krátké lhůtě k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 16/12

Ústavní soud konstatuje, že právní závěry vyjádřené v tomto nálezu na projednávanou věc přímo nedopadají, neboť stěžovatelé vznášeli námitky, ke kterým obecné soudy s ohledem na jejich opožděnost nepřihlédly, až více než čtyři měsíce poté, kdy jim uplynula zákonná třídenní lhůta stanovená ustanovením § 175 odst. 1 občanského soudního řádu pro jejich uplatnění. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud např. v usnesení

sp. zn. II. ÚS 4542/12

ze dne 7. února 2013.

Pokud pak jde o namítanou nerovnost stěžovatelů a žalobkyně jako účastníků řízení zapříčiněnou tím, že žalobkyně je podnikatelem poskytujícím půjčky třetím osobám se zajištěním směnkou a že stěžovatelé byli v době vydání a doručení směnečného platebního rozkazu fyzickými osobami bez právního vzdělání a bez právního zastoupení, a o namítané zneužití směnky, konstatuje Ústavní soud, že uváděné skutečnosti k nerovnosti účastníků řízení nevedou. Podle náhledu Ústavního soudu je celá nastalá situace stěžovatelů spíše důsledkem jejich neopatrného a lehkovážného přístupu k celé záležitosti, a to včetně umožnění případného zneužití směnky v jejich neprospěch.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2013

Michaela Židlická v.r.

Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu