Constitutional Court rules that a lower court erred by ignoring proper service of the execution title, violating fair trial rights.

K povinnosti exekučního soudu zabývat se otázkou řádného doručení exekučního titulu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 27. června 2013

sp. zn. II. ÚS 803/13

ve věci ústavní stížnosti Anny Mjartanové, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze, Na Hřebenech II 1718/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012 č. j. 39 Co 456/2012-44, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 10. 2011 č. j. 14 EXE 1527/2011-18, jimiž byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky vedlejšího účastníka řízení ve výši 808 Kč a nákladů nalézacího řízení, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. 8 C 113/2005 coby exekučnímu titulu a ve věci návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012 č. j. 39 Co 456/2012-44 se ruší.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a 10 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky vedlejšího účastníka řízení ve výši 808 Kč a nákladů řízení nalézacího. Exekučním titulem směřujícím proti stěžovatelce má být rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. 8 C 113/2005 (dále též "exekuční titul"). Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení citovaných rozhodnutí a současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Stěžovatelka namítá, že o existenci v minulosti proběhlého řízení a existenci exekučního titulu se bez svého zavinění dozvěděla až z usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce. V době, kdy ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 113/2005 mělo dojít k doručování žaloby (tj. 13. 9. 2004 a 23. 9. 2004) a předvolání k jednání nalézacího soudu (tj. 7. 2. 2005 a 17. 2. 2005), proběhlo jednání nalézacího soudu (tj. 26. 4. 2005) a konečně kdy mělo dojít k doručování rozsudku nalézacího soudu, který je tvrzeným exekučním titulem (tj. 30. 5. 2005 a 9. 6. 2005), žila trvale mimo území České republiky, a to konkrétně v Neapoli v Italské republice, a uvedené písemnosti jí nebyly doručeny. Opatrovník nebyl stěžovatelce nalézacím soudem nikdy ustanoven.

Z uvedeného je dle stěžovatelky evidentní, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 4. 2005 nemůže být považován za legitimní exekuční titul, v důsledku čehož pak exekuce o něj se opírající nemohla být na její majetek nařízena oprávněně. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2013

sp. zn. IV. ÚS 2477/12

(N 16/68 SbNU 223) řešící tutéž problematiku, tj. náhradní doručování posuzované dle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.

Dle stěžovatelky byl exekuční soud povinen zkoumat oprávněnost exekučního titulu, a pokud této zákonné povinnosti nedostál, rozhodl v extrémním rozporu ústavním pořádkem České republiky. Je nutné, aby bylo postaveno najisto, zda právní fikce doručení předmětných dokumentů byla konstruována v souladu se zákonem a zda nalézací soud mohl v řízeních jednat a rozhodnout v nepřítomnosti stěžovatelky. Stěžovatelka deklaruje svůj zájem na tom, aby nalézací řízení proběhlo znovu a měla možnost svojí aktivní účastí v řízení před soudem prokázat nedůvodnost žaloby, která byla proti ní podána vedlejším účastníkem.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že bylo doručováno v souladu s tehdejší platnou právní úpravou, přičemž neměl žádné informace o pobytu stěžovatelky v zahraničí.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka v odvolání pouze namítla, že jí rozsudek nebyl řádně doručen, aniž uvedla konkrétní důvod, proto odvolací soud při posouzení této otázky vycházel pouze z obsahu nalézacího spisu. Dle odvolacího soudu z pohledu odvolacích námitek byla věc posouzena, a má tedy za to, že k porušení práv stěžovatelky nedošlo.

Vedlejší účastník se přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2013 postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

Ústavní soud nejdříve konstatuje, že ve vztahu k napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. 8 C 113/2005 (exekuční titul) považuje ústavní stížnost za opožděnou. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že o existenci tohoto rozhodnutí se dověděla až z usnesení o nařízení exekuce, tj. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 10. 2011, vůči němuž podala odvolání. Z uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí (byť lze na něj vztáhnout závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2477/12

, jímž bylo ve srovnatelné věci návrhu vyhověno a na nějž stěžovatelka poukazuje) je podána po lhůtě stanovené § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť lhůtu pro podání ústavní stížnosti je nutné v tomto případě odvíjet od doručení rozhodnutí o nařízení exekuce.

Ústavní soud však dává za pravdu stěžovatelce, pokud jde o námitky ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze, který potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 o nařízení exekuce. Jak Ústavní soud již konstatoval v obdobné věci, rozhodnuté pod

sp. zn. I. ÚS 1357/10

[nález ze dne 7. 9. 2010 (N 189/58 SbNU 681)], za daných okolností při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti nelze pominout procesní stránku souzené věci, a to za podmínek daných občanským soudním řádem ve znění účinném do 30. 6. 2009.

V citovaném nálezu Ústavní soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 20 Cdo 938/2008, v němž byla posuzována jako otázka zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. otázka, zda je soud v rámci exekučního řízení oprávněn zabývat se námitkou povinného, že mu v nalézacím řízení nebyl řádně doručen exekuční titul, tj. mimo jiné to, zda je exekuční titul vykonatelný i po stránce formální, splňující zákonem stanovené formální náležitosti pro výkon rozhodnutí, tedy i otázka, zda byl povinnému řádně doručen. Nejvyšší soud odkázal na svou opakovanou judikaturu, ve které zdůraznil, že okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné, zjišťuje soud i v případě, že je takové rozhodnutí opatřeno doložkou vykonatelnosti. Právní názor, podle něhož námitkou povinného, že mu v nalézacím řízení nebyl řádně doručen exekuční titul, se nelze ve vykonávacím řízení zabývat, je nesprávný, neboť tato námitka se týká skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce a soud je oprávněn (a povinen) se jí zabývat a provést potřebná šetření. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že jestliže povinný v odvolání napadl závěr soudu prvního stupně námitkou, že mu exekuční titul nebyl doručen do vlastních rukou (§ 173 odst. 1 o. s. ř.), musí se odvolací soud touto jeho námitkou zabývat a případně provést potřebná šetření. Nevykonatelnost exekučního titulu (případně zjištěná) je dle Nejvyššího soudu důvodem zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, popřípadě pro zastavení exekuce, byla-li již pravomocně nařízena.

Uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat a považuje ji - z hlediska ústavnosti - za případnou i v této souzené věci.

Ústavní soud z připojeného spisu a napadeného rozhodnutí městského soudu ověřil, že městský soud se sice k námitce stěžovatelky otázkou vykonatelnosti exekučního titulu zabýval, nicméně při jejím posouzení vycházel pouze z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 8 C 113/2005 a jen zcela formálně konstatoval, že veškeré shora uvedené písemnosti byly doručovány fikcí dle § 46 odst. 3 a 4 o. s. ř., v tehdy platném znění, aniž se jakkoliv zabýval tvrzením stěžovatelky ohledně nenaplnění předpokladů řádného doručení exekučního titulu (rozhodnutí mu předcházejících) s ohledem na to, že se v době doručování zdržovala v zahraničí. Na základě tohoto obecného zjištění soud konstatoval, že exekuční titul byl stěžovatelce řádně doručen do vlastních rukou, a jde tedy o vykonatelné rozhodnutí, na jehož základě mohla být nařízena exekuce. (Ústavní soud pro úplnost dodává, že jak vyplývá z obsahu spisu, soud ve všech případech doručoval na stejnou adresu, na níž stěžovatelka písemnosti nepřebírala, přičemž nijak, a to ani v evidenci obyvatel, nezjišťoval její možné bydliště.)

Ústavní soud proto dovozuje, že Městský soud v Praze, který potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, stěžovatelce znemožnil realizaci jejích procesních práv, a tím ve svých důsledcích zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud přitom již vícekrát zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu [a v souzené věci zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] také z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem. Tomuto požadavku však Městský soud v Praze v projednávané věci nedostál.

Ústavní soud z důvodů shora uvedených ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl, přičemž podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak ve výroku uvedeno. Pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod.