Constitutional Court dismisses complaint over copyright license fees and procedural costs, rejecting claims of unfair process.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti VEDOX s. r. o., IČ: 27445445, se sídlem Moskevská 3114, 272 04 Kladno, zastoupené JUDr. Janem Rothem, advokátem, se sídlem Čs. armády 1948, 272 01 Kladno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2012, č. j. 136 EC 113/2011-41, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na rovnost. Svou ústavní stížnost následně doplnil o návrh na zrušení ustanovení § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2012, č. j. 136 EC 113/2011-41, uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni (Ochranné asociaci zvukařů - autorů, o. s.) do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.497,60 Kč, a na nákladech řízení částku 6.040 Kč k rukám jejího právního zástupce. Žalobkyně jako ochranná organizace autorská se v řízení před obecným soudem domáhala bezdůvodného obohacení za užití autorských práv výkonných umělců - zvukařů, které zastupuje. Stěžovatel byl v rozhodné době provozovatelem restaurace Žilina, Družecká 153, Žilina u Kladna. Běžná odměna by činila 748,80 Kč včetně DPH, po navýšení podle ustanovení § 40 odst. 4 autorského zákona byla žalována částka 1.497,60 Kč. Krajský soud poté, co ověřil věcnou aktivní legitimaci žalobkyně, žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. Odměnu za právní zastoupení snížil na polovinu, režijní paušály i DPH zachoval v plné výši.

3. Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní na prvém místě brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že jde o rozhodnutí, které je v rozporu a nálezy Ústavního soudu, konkrétně s nálezy

sp. zn. I. ÚS 3698/10

,

I. ÚS 988/12

a

I. ÚS 3923/11

. Tím, že tyto nálezy nebyly respektovány, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 1 Listiny, přičemž porušení rovnosti spatřuje ve skutečnosti, že je zákonem nucen uzavřít licenční smlouvu bez možnosti ovlivnit její obsah a nemá ani možnost odmítnout její podpis. Stěžovatel ústavní stížnost doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu do datové schránky dne 21. 2. 2013, kterým rozšířil původní návrh o návrh na zrušení § 40 odst. 4 věta druhá autorského zákona. Toto ustanovení je podle jeho názoru v rozporu se zásadou rovnosti a zasahuje do práva na ochranu vlastnictví. Tím, že pojímá nárok upravený v napadeném ustanovení jako bezdůvodné obohacení způsobem, který je rozporný s pojetím tohoto institutu v občanském zákoníku, se dostává do rozporu se zásadou vnitřní bezrozpornosti právního řádu.

4. Ústavní soud zaslal ústavní stížnosti k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejšímu účastníkovi. Vedlejší účastník se nevyjádřil. Krajský soud jako účastník řízení se prostřednictvím soudce JUDr. Vojtěcha Cepla vyjádřil a soustředil se na otázku rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech formulářových žalob. Vyložil podrobně motivy svého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s poukazem na judikaturu Ústavního soudu k této problematice.

5. Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba na úvod připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

6. Ústavní stížnost v podstatě představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu. Jak Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavnosti.

7. Aniž by se uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; obecný soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. S ohledem na tento závěr nebyl pak již žádný prostor pro meritorní posouzení návrhu na zrušení § 40 odst. 4 věty druhé autorského zákona.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu