Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil claim statute of limitations after criminal conviction. Constitutional Court rejects constitutional complaint on civil statute of limitations after criminal conviction. Constitutional Court dismisses complaint on civil statute of limitations post-criminal conviction. Constitutional Court rejects complaint regarding civil statute of limitations after criminal conviction. Constitutional Court dismisses complaint on civil statute of limitations post-criminal conviction.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Štefana Maruščáka, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Krupská 28/30, Teplice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1440/2010-245 ze dne 27. 6. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 595/2005-222 ze dne 2. 4. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 16 C 482/2000, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu č. j. 16 C 482/2000-60 ze dne 20. 5. 2005 byla žalovanému P. Ď. (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 80.000,- Kč s příslušenstvím. Předmětná částka měla představovat náhradu škody způsobené protiprávním jednáním vedlejšího účastníka, který se stěžovatelem v roce 1994 uzavřel za společnost Fond 42, k. s., smlouvu o tichém společenství a stěžovatel jako tichý společník uvedenou částku do společnosti vložil. Vedlejší účastník uzavřel podobné smlouvy o tichém společenství s celkem 435 osobami, přičemž slíbené zhodnocení ani vložené peníze jim vráceny nebyly. V důsledku toho byl vedlejší účastník rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 2 T 22/97-7954 ze dne 12. 5. 2000 uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, v němž mimo jiné vznesl námitku promlčení. Krajský soud rozsudkem č. j. 11 Co 595/2005-222 ze dne 2. 4. 2009 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá; dospěl totiž k závěru, že právo na náhradu škody bylo promlčeno. Krajský soud vyšel ze zjištění, že se stěžovatel při hlavním líčení konaném dne 10. 12. 1997 připojil jako poškozený k trestnímu řízení vedenému proti vedlejšímu účastníkovi u krajského soudu pod sp. zn. 2 T 22/97. Téhož dne bylo krajským soudem vyhlášeno usnesení, že se poškození pro jejich velký počet k trestnímu řízení nepřipouštějí a odkazují se na občanskoprávní řízení. Krajský soud v nyní projednávané věci dovodil, že stěžovatel musel o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, vědět nejpozději ke dni, kdy uplatnil svůj nárok v trestním řízení (10. 12. 1997). Subjektivní dvouletá promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), tedy počala plynout právě v tento okamžik a ke dni podání občanskoprávní žaloby (29. 5. 2000) byl již nárok promlčen. Stěžovatel v průběhu odvolacího řízení namítal, že v době vyhlášení usnesení o nepřipuštění poškozených k trestnímu řízení nebyl u hlavního líčení přítomen a tedy o nutnosti uplatnění nároku cestou občanskoprávního řízení nevěděl. Krajský soud po provedeném dokazování uzavřel, že z protokolu o hlavním líčení vyplývalo, že stěžovatel byl vyhlášení usnesení přítomen, a tvrdil-li, že obsah této veřejné listiny neodpovídá skutečnosti, bylo na něm, aby toto své tvrzení prokázal. Výslech stěžovatelem navržených svědků však jím uváděné skutečnosti nepotvrdil. Krajský soud nepřisvědčil ani argumentu, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.

Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 1440/2010-245 ze dne 27. 6. 2012 jako nedůvodné zamítl.

Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 a 90 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm.

a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle jeho názoru posoudily obecné soudy otázku souladu námitky promlčení s dobrými mravy necitlivě, povrchně a formalisticky. Obecné soudy jednak nedocenily skutečnost, že se jednalo o náhradu škody způsobené trestnou činností vedlejšího účastníka, a rovněž nesprávně hodnotily přístup stěžovatele k vymáhání jeho pohledávky. Účelem existence institutu promlčení je zajištění právní jistoty v tom smyslu, aby věřitelé vymáhali své pohledávky včas.

Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že mu nelze vytknout, že by neměl snahu svou pohledávku za vedlejším účastníkem řádně vymáhat; stěžovatel se připojil k trestnímu řízení, sledoval jeho průběh a ihned po skončení trestního řízení podal občanskoprávní žalobu. Ať se již jednalo o nepochopení situace ze strany stěžovatele nebo, jak se stěžovatel domnívá, bylo na vině nedostatečné poučení ze strany trestního soudu, v žádném případě nešlo o liknavý přístup stěžovatele k ochraně jeho pohledávky.

Ostatně jak vyplynulo z výpovědí svědků, stěžovatel nebyl jediný, kdo si nebyl vědom, že poškození byli již na počátku hlavního líčení odkázáni na civilní řízení. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s názorem obecných soudů, že v okamžiku, kdy se připojil k trestnímu stíhání, věděl, kdo je za škodu odpovědný. Stěžovatel podotkl, že se jednalo o sofistikovanou trestnou činnost, v níž figurovalo několik obchodních společností, jakož i další osoby. Tyto společnosti jej přitom ještě po dlouhou dobu ujišťovaly, že převzaté závazky budou splněny.

Stěžovatel uvedl, že neměl představu, kdo škodu způsobil, a k trestnímu řízení se připojil proto, že mu to bylo orgány policie doporučeno. Závěr, že nejpozději v den připojení se k trestnímu řízení musel vědět, kdo za škodu odpovídá, stěžovatel označil za formalistický, tvrdý a neodpovídající skutečnosti. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že předmětná částka představuje jeho celoživotní úspory získané poctivou každodenní prací, které svěřil společnostem vedlejšího účastníka, aby byl lépe zajištěn na stáří a v nemoci.

Aktuální zdravotní stav stěžovatele není dobrý, nadto v souvislosti s předmětným soudním řízením trpí psychickými obtížemi. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem měly obecné soudy hodnotit vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 643/04

a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti bylo tvrzení, že námitka promlčení, vznesená vedlejším účastníkem v odvolacím řízení, představovala výkon práva odporující dobrým mravům (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 643/04

ze dne 29. 11. 2005, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 171, str. 367 a násl.). Posouzení, zda v konkrétním případě nastaly natolik výjimečné okolnosti, aby bylo namístě postupovat dle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, náleží ovšem v prvé řadě obecným soudům. Za předpokladu, že nevybočí z mezí stanovených ústavními předpisy, tzn. především za předpokladu, že své úvahy řádně odůvodní, nepřísluší Ústavnímu soudu jejich závěry jakkoliv přehodnocovat (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 729/06

ze dne 3. 1. 2007, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, usnesení č. 1, str. 743 a násl., či usnesení

sp. zn. II. ÚS 249/97

ze dne 26. 2. 1998, publikováno tamtéž, svazek 10, usnesení č. 14, str. 383 a násl.).

Ústavní soud má za to, že obecné soudy v nyní projednávané věci řádně vyložily, z jakých důvodů nepovažovaly námitku stěžovatele, stran rozporu výkonu práva s dobrými mravy, za důvodnou, na jejich rozhodnutí lze proto v tomto ohledu odkázat. Institut promlčení se vztahuje i na náhradu škody způsobené trestným činem, v tomto tedy nelze spatřovat prvek, jímž by byla nyní projednávaná věc výjimečná. Závěru obecných soudů, že uplatnění nároku vůči vedlejšímu účastníkovi v trestním řízení, postačovalo pro dovození vědomosti stěžovatele o tom, kdo za škodu odpovídá, nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout; to samé platilo i pro určení běhu promlčecí doby. Skutečnost, že si nebyl vědom odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních, se stěžovateli prokázat nepodařilo. Ačkoliv Ústavní soud nezpochybňuje závažnost následků, které vznesení námitky promlčení může pro stěžovatele po hmotné i morální stránce mít, nelze dovodit, že by byly splněny předpoklady pro postup dle nálezu

sp. zn. I. ÚS 643/04

, a to především z toho důvodu, že stěžovatel neprokázal, že by marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Dle zásady bdělému náleží právo (vigilantibus iura scripta sunt) je věcí každého účastníka, aby v případě porušení svých práv uplatnil nárok u soudu řádně a včas, což stěžovatel v nyní projednávané věci neučinil, neboť žalobu podal až po uplynutí promlčecí doby. Jestliže stěžovatel správně neporozuměl výroku soudu o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních (jeho nepřítomnost při vyhlášení výroku se, jak již bylo uvedeno, neprokázala), je taková skutečnost jistě lidsky pochopitelná, nicméně z hlediska postupu dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku nedostačující.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu