Constitutional Court dismisses appeal claiming Supreme Court lacked jurisdiction to transfer criminal case.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2012 č. j. 11 Td 52/2012-5, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením rozhodl tak, že podle § 25 tr. řádu se trestní věc stěžovatelky vedená u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 102/2012 tomuto soudu odnímá a přikazuje se k projednání Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud k rozhodnutí o odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu nebyl příslušný; dovozuje, že příslušným byl Vrchní soud v Olomouci coby soud společně nejblíže nadřízený Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajskému soudu v Brně, kterých se týkal důležitý důvod pro postup podle tohoto procesního ustanovení. Závěrem zpochybňuje argumentaci Nejvyššího soudu, podle kterého je z hlediska dopravního spojení nejvhodnější, aby věc projednal Okresní soud v Havlíčkově Brodě.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podle § 25 tr. řádu může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně, a o této delegaci věci rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.

Nejvyšší soud rozhodoval o odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu v procesní situaci, kdy měl za to, že jsou dány důležité důvody pro delegaci věci mezi okresními soudy působícími v obvodech různých vrchních soudů (v případě Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jde o Vrchní soud v Olomouci a u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě o Vrchní soud v Praze), v důsledku čehož je oběma soudům soudem nejblíže společně nadřízeným (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996 sp. zn. Plsn 1/96 a z četné související judikatury kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. 3 Nd 2/2001).

Uvedený předpoklad (že je nutné věc delegovat k okresnímu soudu působícímu v obvodu jiného vrchního soudu) Nejvyšší soud odůvodnil úvahou o dopravní dostupnosti Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, přičemž stěžovatelčina námitka, že Okresní soud v Olomouci předmětnému kritériu vyhovuje ve větší míře, ústavněprávní rozměr očividně postrádá.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího plyne, že tak tomu bylo i v dané věci.

Podmínky, za kterých rozhodnutí obecného soudu překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu