Constitutional Court dismissed constitutional complaint as it involved established legal interpretations, not unconstitutional rights violations.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Korandy, správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Kavčí skála Říčany, IČ 00472719, zastoupeného Mgr. Kateřinou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012 č. j. 29 Cdo 354/2011-213, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010 č. j. 10 Cmo 46/2010-189 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009 č. j. 3 Cm 246/2000-163, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem k odvolání stěžovatele (žalovaného) potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ve znění, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce se vylučují blíže specifikované nemovitosti.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako zjevně bezdůvodné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. b) a § 243b odst. 1 o. s. ř.]; vysvětlil, že soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

V ústavní stížnosti se stěžovatel opětovně domáhá posouzení jeho věci s tím, že obecné soudy zcela v rozporu se základními ústavně zaručenými právy upřednostnily skupinu věřitelů, kteří v bytech úpadce již bydleli, na úkor věřitelů, kteří v těchto bytech doposud nebydleli, resp. věřitelů ostatních. Rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatele založily situaci, kdy byl z konkursní podstaty vyveden majetek, v důsledku čehož se její hodnota snížila tak, že zbývající pohledávky nebude možno s největší pravděpodobností v budoucnu uspokojit.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

K takovým závěrům naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, a lze je mít za ustálené a "rozumné" v tom smyslu, že sledují účelné a obsahově přiléhavé posouzení dotčených právních vztahů.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Ke kritické právní otázce (otevřené znovu stěžovatelem) se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v rozsudcích ze dne 2. 4. 2008 sp. zn. 29 Odo 619/2006 a ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněných pod čísly 8/2009 a 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 29 Odo 954/2003 a ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 29 Odo 584/2005.

Poukázat lze též na usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1562/08

ze dne 28. 1. 2009,

sp. zn. III. ÚS 685/06

ze dne 10. 4. 2008, resp. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 258/03

ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155) a

sp. zn. Pl. ÚS 5/05

ze dne 4. 4. 2006 (303/2006 Sb., N 77/41 SbNU 11).

Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy v dané věci uplatnily právní názory s označenými souladné, a že ani stěžovatel ve vztahu k nim neklade relevantní argument, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být v jeho případě (resp. v jeho osobě) zasaženy.

Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu a ochrany vlastnictví, opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, tudíž nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek řízení před obecnými soudy dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelem předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu