Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding enforcement suspension. The court rejects claims of procedural violations and legal uncertainty. The decision upholds lower court rulings on enforcement cessation. The court finds no prima facie evidence of rights infringement. The complaint is rejected under the obvious unfoundedness clause. The ruling emphasizes the efficiency of constitutional review. The court notes the lack of substantive legal errors. The decision concludes with a final dismissal of the complaint. The outcome affirms the lower courts' enforcement decisions.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Ragon s.r.o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1454/2010 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 40 Co 212/2009, 40 Co 213/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její exekuční věci.

Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 19 Nc 731/2003 (ve spojení s usnesením ze dne 5. 2. 2009) zastavil podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů) exekuci na podkladovém titulu notářského zápisu sp. zn. N 110/99, NZ 88/99, sepsaného notářkou JUDr. Marcelou Stokláskovou dne 7. 4. 1999, vedenou na majetek povinného Petra Vaculy. K odvolání oprávněné (stěžovatelky) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví označeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a následné dovolání stěžovatelky, ze zákona přípustné, Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená usnesení obecných soudů nejsou řádně odůvodněna, že obecné soudy se nevypořádaly s jí vznesenými námitkami, a obšírně kritizuje správnost závěrů o splnění povinnosti povinného; podstatou této polemiky je tvrzení, že exekuce byla zastavena pro předchozí zaplacení 3 500 000 Kč, přestože dle smlouvy o postoupení pohledávky původním věřitelem mělo být plněno 4 396 061,23 Kč, tedy v částce téměř o 900 000 Kč vyšší. Usnesení dovolacího soudu nadto podle stěžovatelky nese znaky zjevné "jurisdikční libovůle" a porušuje zásadu právní jistoty, neboť jeho závěry jsou v rozporu s těmi, jež Nejvyšší soud přijal v právní věci s obdobným skutkovým základem, o níž rozhodl rozsudkem ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4157/2009.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k ustanovení čl. 11 Listiny (resp. čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě), v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do exekučního řízení a jeho výsledku, jímž jejich porušení měla v její osobě coby oprávněné nastat. Proto nadále musí jít především o posouzení, zda svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se toto řízení odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelkou odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je totiž garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (odkazovanému ustanovení č. 6 Úmluvy zde netřeba věnovat zvláštní pozornost). Porušení čl. 11 Listiny pak mohlo logicky nastat jen jako důsledek porušení právě jejího čl. 36 odst. 1.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti očividně je toliko pokračující spor s obecnými soudy o výši předmětné pohledávky, resp. jejího příslušenství, její vykonatelnosti, a pořadí, ve kterém mohlo být povinným na tuto pohledávku plněno, a oponentura, kterou stěžovatelka proti napadeným usnesením obecných soudů směřuje, spočívá výlučně v rovině práva podústavního, pročež by Ústavní soud překročil mu svěřené kompetence (viz výše), pokud by na jejím základě podrobil napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu, k čemuž však stěžovatelka vybízí. Je tudíž namístě se omezit na konstatování, že se s námitkami, formulovanými stěžovatelkou v ústavní stížnosti, již adekvátně vypořádal dovolací soud, a že odůvodnění jeho rozhodnutí je srozumitelné, racionální, a přijaté závěry lze zastávat a jsou obhajitelné. Nedostatky spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci, jehož podmínky byly vyloženy shora, tudíž přítomny nejsou.

Stěžovatelka ostatně přehlíží, že v dané věci nejde o uložení povinnosti k plnění z úvěrové smlouvy (kterou nadto obecné soudy ve věci sp. zn. 29 Cdo 4157/2009, jehož výsledku v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012 se dovolává, pojaly jako zaniklou věřitelem danou "výpovědí"), nýbrž o to, zda jsou dány důvody zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. s ř., nařízené podle výše identifikovaného notářského zápisu ohledně částky 3. 896.278,33 Kč, a není ani významné, na jakou částku zněla postupní smlouva, na jejímž základě stěžovatelka své nároky uplatňuje; naopak bez významu není, jak dovodil dovolací soud, že notářským zápisem byl též "změněn obsah práv a povinností z úvěrové smlouvy ... podle § 516 obč. zák.". Logickým důsledkem toho pak je, že obstojí postup dovolacího soudu, pakliže poměřoval povinným dobrovolně (mimo exekuci) poskytnutá plnění s tím, co podle exekučního titulu plnit měl, a nikoli s případnými povinnostmi dalšími, pakliže je nadále vůbec měl.

Kolizi s principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezakládá rovněž stěžovatelčina konfrontace s výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4157/2009, neboť neplatí, jak se domnívá, že nyní napadené rozhodnutí téhož soudu je s ním v rozporu. Zatímco v dané věci je ústředním prvkem právního základu věci vykonatelný notářský zápis ohledně 3.896.278,33 Kč, ve věci dřívější jím byla zajišťovací směnka znějící na směnečnou sumu 1.601.053 Kč, což již samo o sobě otevírá prostor úvaze o nepřenositelnosti dosažitelných výsledků; nicméně v dílčích právních závěrech jsou obě rozhodnutí zcela identická, a výjimku představuje až tamní kasace, založená na úsudku, že "z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ani z obsahu spisu neplyne, zda a jak zanikla směnkou zajištěná pohledávka v rozsahu přesahujícím plnění poskytnuté společností" (třetím subjektem), který je nadto situován k hodnocení úkonu, adresovaného původním věřitelem dlužníku (povinnému), a to ve zvláštním kontextu v předchozí věci se nabízejícího institutu vzdání se práva či prominutí dluhu podle § 574 obč. zák. Ve věci nyní posuzované je však situace odlišná nejen potud, že institut dle tohoto ustanovení nebyl vůbec "ve hře", nýbrž i tím, že dovolací soud své závěry - o zániku exekucí vymáhané pohledávky - naopak podrobně a srozumitelně odůvodnil.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Uvedené podmínky jsou v dané věci splněny, jelikož - jak se podává z řečeného - stěžovateli se porušení jím ohlášených základních práv prima facie doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu