Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding attorney fees in a bank debt recovery case.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the Constitutional Court's complaint against the Regional Court in Plzeň regarding the reduction of attorney fees. The complainant, a major bank, argued that the appellate court improperly denied full reimbursement for legal costs despite its procedural success. The court ruled that fee disputes generally lack the intensity required to constitute a violation of fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; Article 83 of the Constitution: The Constitutional Court's jurisdiction is limited to reviewing whether proceedings violated constitutional principles; mere procedural errors or cost allocation disputes do not constitute a violation of fundamental rights unless they involve significant defects such as arbitrariness or lack of reasonable justification.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Komerční banka a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2012 č. j. 25 Co 495/2012-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 7. 3. 2012 č. j. 116 EC 303/2011-25 uložil žalovanému Ladislavu Janouškovi povinnost zaplatit žalobci Komerční bance a. s. (dále jen "stěžovatel") 22 927,77 Kč (úhrada nepovoleného debetního zůstatku) a na nákladech řízení 14 620 Kč.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu změnil ve výroku o věci samé jen co do lhůty k plnění a ohledně nákladů řízení rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost k plnění jen ve výši 460 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K měnícímu nákladovému výroku odvolací soud uvedl, že stěžovatel "je u nás jedním z největších bankovních domů", k jehož podnikatelské činnosti patří vedení účtů i poskytování finančních prostředků v rámci povoleného debetu, s čímž je spojeno i uplatnění práva na zaplacení v případě neplnění závazků klienty, a tudíž měl žalobu podat sám prostřednictvím svých zaměstnanců. S poukazem na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 988/12
proto neshledal účelně vynaloženými ty náklady, jež stěžovatel vynaložil na své zastoupení advokátem.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásady rovnosti účastníků řízení, odvolacímu soudu oponuje, pakliže mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů v plné výši.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Jmenovitě k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
,
IV. ÚS 303/02
,
III. ÚS 255/05
); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí.
Ústavněprávně relevantní vadu totiž úsudek, z nějž vycházel odvolací soud, že náklady advokátního zastoupení nebyly náklady účelně vynaloženými, očividně nepředstavuje. Odvolací soud své závěry adekvátně odůvodnil, jsou obhajitelné a lze je zastávat, a to je v daném kontextu - přezkumu toliko nákladového rozhodnutí - postačující. Je i přiléhavé zaznamenat, že posuzování způsobilosti zaměstnanců stěžovatele (jakož i jeho i materiálního a personálního vybavení či rozsahu pojištění odpovědnosti za škodu) k zastupování před soudem v řízení o úhradu nepovoleného debetního zůstatku jeho klientem před Ústavní soud zásadně nepatří.
Ústavní stížnost stěžovatele je tudíž návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v senátu a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r .
předseda senátu