Constitutional Court dismisses appeal against rejection of retrial request due to lack of new evidence.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice u Jičína, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 8 To 24/2013, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2013, čj. 2 T 8/2009 - 80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých základních právech, konkrétně právech garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Krajský soud napadeným usnesením zamítl návrh odsouzeného stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem tamního soudu ze dne 15. 4. 2004, č. j. 2 T 1/2004 - 436, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, čj. 8 To 74/2004 - 47. Krajský soud konstatoval, že se jednalo již o čtvrtý stěžovatelův návrh na obnovu řízení, který se opírá o tatáž tvrzení jako předchozí neúspěšné návrhy a je pouhým jejich opakováním. Podmínky § 278 odst. 1 trestního řádu evidentně splněny nebyly a stěžovatel se pouze nemůže smířit s tím, že důkazy nashromážděnými v nalézacím řízení, které byly před soudem provedeny a zhodnoceny, byla jeho vina prokázána. Domáhá se tak v podstatě opětovného provedení důkazů dříve již provedených či považovaných za nadbytečné. Vrchní soud podanou stížnost zamítl jako nedůvodnou.

Ústavní stížnost stěžovatel odůvodňuje tím, že obecné soudy odmítly provést jím navrhované důkazy výslechem poškozené a jmenovaného svědka, aniž by toto odmítnutí bylo přesvědčivě zdůvodněno. Současně namítá, že nemělo být rozhodováno v neveřejném zasedání v jeho nepřítomnosti, neboť pro to nebyly splněny podmínky. Právě při svém výslechu během veřejného zasedání chtěl totiž přesně specifikovat, v čem jsou prohlášení navrhovaných svědků novými skutečnostmi.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel opakuje pokus dosáhnout obnovy již poněkolikáté. Ačkoliv byl obecnými soudy o podmínkách obnovy trestního řízení vždy poučen s tím, že v jeho případě splněny nejsou, na základě totožných argumentů zkouší uspět znovu. Nezbývá tedy, než stěžovateli znovu sdělit, že obnova řízení představuje zásadní průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení, proto zákonodárce připouští její použití jen za výjimečných okolností. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Účelem obnovy řízení je odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních obecných soudů, jež vyšly najevo až po nabytí právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soud již nepřezkoumává zákonnost či odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž hodnotí, zda nové skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu. Za nové okolnosti nelze považovat skutečnosti, které byly soudu dříve známy, avšak nepokládal je za důležité pro své rozhodnutí, neboť měl za to, že určitá skutečnost byla prokázána jinak.

Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost návrhem na obnovu řízení napadených rozhodnutí, ale otázka, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatelky řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 2959/10

, N 70/61 SbNU 89).

Uvedené podmínky evidentně splněny byly. Napadená rozhodnutí jsou řádně zdůvodněna a je v nich vyloženo, proč navrhované výslechy nemohou být důkazem ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. Nic namítat nelze ani proti tomu, že bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 286 odst. 2 trestního řádu, jelikož podmínky pro tento postup byly dány. Stěžovatel vzhledem ke zvolené argumentaci mohl a měl s touto možností počítat a svá tvrzení precizovat již v návrhu na obnovu samotném, ne s tím čekat až na veřejné zasedání.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu