Constitutional Court dismisses appeal on delayed trial, citing exhaustion of civil remedies and subsidiarity.

Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Ivana Liasovského, MUDr. Pavla Wybitula a MUDr. Marcely Wybitulové, všichni zastoupeni JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2009 č. j. 6 Cm 1285/1995-264, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2010 č. j. 4 Cmo 85/2010-338 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2012 č. j. 32 Cdo 3674/2010-399, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo stěžovatelům uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7 425 000,- Kč se 17 % úrokem ode dne 1. 4. 1994 do zaplacení, dále částku 1 575 000,- Kč s 35 % úrokem od 1. 4. 1994 do zaplacení a částku 1 321 756,20 Kč, tj. neuhrazené úroky, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

V řízení u obecných soudů se Česká spořitelna, a. s. (právní předchůdce společnosti Corsair (Luxembourg) N 011 S.A. - v řízení u Ústavního soudu vedlejší účastník) žalobou podanou Krajskému soudu v Ostravě domáhala zaplacení předmětných částek po prvním žalovaném (obchodní společnost FEBER spol. s r. o.) jako po dlužníkovi neplnícím své závazky z úvěrové smlouvy ze dne 23. 3. 1993 o poskytnutí úvěru a po stěžovatelích, jako ručitelích za závazky prvého žalovaného z uvedené úvěrové smlouvy. Usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 1997 sp. zn. 13 K 173/94 byl na majetek prvého žalovaného prohlášen konkurz; dne 2. 9. 2006 byl konkurz zrušen a dne 3. 5. 2007 byl prvý žalovaný vymazán z obchodního rejstříku. Usnesením ze dne 2. 11. 2007 proto soud řízení vůči prvému žalovanému podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že ačkoliv žaloba v této věci byla podána dne 29. 4. 1994, byla jim s výzvou, aby se k ní vyjádřili, doručena teprve dne 21. 3. 2005, tedy téměř jedenáct let od zahájení řízení. Tím došlo k podstatnému ztížení jejich obrany proti uvedené žalobě. Dle stěžovatelů uvedený postup není odůvodněný možnými vadami žaloby ani skutečností, že na majetek společnosti FEBER spol. s r. o. byl dne 23. 10. 1997 prohlášen konkurz a podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. došlo ze zákona k přerušení řízení v části směřující proti úpadci.

Stěžovatelé uvádí, že ztratili možnost dovolat se neplatnosti ručitelských prohlášení podle ustanovení § 49a ve spojení s § 40a občanského zákoníku z toho důvodu, že byli Českou spořitelnou, a. s. uvedeni v omyl tím, že písemnost byla označena jako "Prohlášení o ručitelském závazku k zástavní smlouvě", ačkoliv se zástavní smlouvou neměla nic společného. Dále byli zbaveni např. případného kontrolního (signalizačního) práva v návaznosti na velmi pochybný prodej "zastavených pozemků" konkurzní správkyní úpadce FEBER spol. s r.o. Především však nemohli zabránit podstatnému zvýšení zažalovaných pohledávek v důsledku jejich úročení v době probíhajícího řízení. Pokud by došlo k včasnému doručení žaloby, pokusili by se přimět tehdy pravděpodobně ještě solventního prvého žalovaného k tomu, aby svůj dluh z úvěrové smlouvy nebo alespoň jeho podstatnou část uhradil. Obecné soudy dále z jejich prohlášení ze dne 23. 3. 1993 vyvodily i ručení za tzv. překlenovací úvěr s mimořádně vysokým úročením, i když v textu prohlášení není o překlenovacím úvěru žádná zmínka. Pochybení soudu prvého stupně při řešení této otázky nenapravil soud odvolací ani soud dovolací.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že možné pochybení soudu prvního stupně v žádném případě nemohlo ovlivnit rozsah procesní obrany žalovaných. Stěžovatelé nepochybně mohli vznést námitku neplatnosti ručitelských prohlášení podle ustanoveni § 49a ve spojení s § 40a občanského zákoníku (teprve v případě, že by se jí soudy věcně nezabývaly, mohlo by dojít k poškození práv stěžovatelů). Stěžovatelé však svou procesní obranu založili na zcela jiných tvrzeních (úvěrová smlouva je z důvodu ve smlouvě nedostatečně označeného úvěrového věřitele a nejasného podpisu smlouvy za úvěrového věřitele neplatná; ručitelská prohlášení jsou neplatná pro neurčitost zajišťované pohledávky; podpisy na ručitelských prohlášeních nejsou pravými podpisy žalovaných). Dále uvedl, že stěžovatelé nezabránili dalšímu úročení pohledávek ani poté, co jim žaloba byla doručena.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že se vzhledem k časovému odstupu a změnám v obsazení soudu nemůže k věci relevantně vyjádřit.

Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zejm. uvedl, že soud I. stupně postupoval při doručení žaloby v souladu se skutečnostmi, které v průběhu řízení nastaly, tj. překážkou řízení v podobě konkurzního řízení na majetek úpadce. Stěžovatelé ve svých vyjádřeních neuvedli žádný důkaz, jehož provedení by se domáhali a který by bylo možné považovat za neproveditelný v důsledku plynutí času od zahájení řízení po doručení žaloby. Stěžovatelé měli od doručení žaloby v roce 2005 dostatek zákonných prostředků k obraně proti neúměrným průtahům v řízení (mj. i postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny). Námitky stěžovatelů, že v důsledku průtahů v řízení došlo k nemožnosti uplatňovat ve věci relevantní důkazy či k nárůstu pohledávky o příslušenství, nejsou způsobilé zvrátit důvodnost podané žaloby a tedy správnost rozsudků obecných soudů.

Stěžovatelé v replice k uvedeným vyjádřením projevili nesouhlas s názory vrchního soudu a vedlejšího účastníka a setrvali na své argumentaci.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem krajského soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že je zčásti neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Stěžovatelé v podstatě namítají, že postupem soudů, který vyústil v ústavní stížností napadená rozhodnutí, došlo k porušení práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle nějž má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jsou přesvědčeni, že v důsledku průtahů byla snížena možnost účinné obrany proti uplatněným nárokům a namítají, že se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou ručení stěžovatelů za překlenovací úvěr.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Civilní soudy se námitkami stěžovatelů, jež byly uplatněny v řízení, řádně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí objasnily, z jakých důvodů považují sjednanou úvěrovou smlouvu za platnou, stejně jako ručitelská prohlášení stěžovatelů a ujednání o výši úroků.

Ústavní soud se ani neztotožňuje s námitkou stěžovatelů, že se soudy nevypořádaly s otázkou, zda se prohlášení ručitelů vztahuje i na překlenovací úvěr. Vrchní soud v odůvodnění rozhodnutí rozvedl názor, dle nějž ujednání o poskytnutí tzv. překlenovacího úvěru v úvěrové smlouvě ze dne 23. 3. 1993 tvoří nedílnou součást této úvěrové smlouvy a nelze je vykládat izolovaně. [Mezi Českou spořitelnou, a. s., a 1. žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouvy, jíž se banka zavázala poskytnout úvěrovému dlužníkovi střednědobý úvěr na zásoby ve výši 9 000 000,- Kč na účtu č. XXXX a k úhradě splátky nebo úroku v prodlení krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků na účtu č. XXXX se zvýšenou (sankční) úrokovou sazbou. Z povahy věci vyplývá, že nebyla a nemohla být sjednána výše překlenovacího úvěru. Tento úvěr byl zcela závislý na plnění podmínek smlouvy včas hradit splátky a úroky sjednaného úvěru ve výši 9 000 000,- Kč a smyslem ujednání o překlenovacím úvěru bylo dohodnout způsob úhrady splátky nebo úroku v prodlení.] Ručitelé se v ručitelských prohlášeních přitom zavázali uhradit všechny finanční závazky dlužníka, neuhradí-li je dlužník, vyplývající právě z úvěrové smlouvy, jejíž součástí bylo i ujednání o překlenovacím úvěru. Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že prohlásili-li ručitelé v ručitelských prohlášeních, že přejímají ručení za závazek dlužníka vůči věřitelce vzniklý na základě úvěrové smlouvy ve výši 9 000 000,- Kč včetně příslušenství, je nerozhodné, kolik úvěrů bylo dlužníkovi úvěrovou smlouvou poskytnuto.

Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí soudů ve věcech civilních, trestních a správních. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší ostatním soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledává důvod se k meritu věci duplicitně vyjadřovat.

Ústavní soud dále dodává, že jak vyplývá z jeho judikatury, námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.

Stěžejní námitkou stěžovatelů uplatněnou v ústavní stížnosti je poukaz na průtahy řízení. V tomto směru je nutné dát stěžovatelům za pravdu, neboť délka řízení v projednávané věci se jeví jako neúměrná a tvrzení stěžovatelů, že v jejím důsledku došlo k nárůstu úroků, nelze upřít opodstatněnost.

Ústavní soud však musel vzít v úvahu, že ústavní stížnost směřuje proti průtahům v již skončeném řízení.

Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.

Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci.

Jinými slovy: Ústavní soud tedy nemůže závazně předjímat existenci neodůvodněných průtahů v meritorně skončeném řízení, nevyčerpal-li stěžovatel procesní prostředky dané mu zejména zákonem č. 82/1998 Sb. Stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnout o existenci práva na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) přísluší v případě sporu soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007

sp. zn. IV. ÚS 391/07

(N 122/46 SbNU 151)]. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy ve věcech civilních rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Proto byl návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. července 2013

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu