Constitutional Court dismisses complaint against administrative court decision and request to repeal section 21 of the Judges Act.

Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora se sídlem Bryksova 763/46, 198 00 Praha 9, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2012 č. j. 13 Kse 24/2009-58, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (jako soudu kárného) s tvrzením o porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Konkrétně stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytknul, že jeho rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno, a je tudíž nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel zapříčinil průtahy v exekučním řízení (resp. že výrazně překročil "běžný termín k provedení úkonu"), aniž by pro takové hodnocení měl odpovídající právní podklad a jeho rozhodnutí nelze než považovat za projev libovůle. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že jeho potrestání napomenutím bylo v rozporu s principem rovnosti, neboť např. soudci nejsou trestáni ani za mnohem delší průtahy v řízení.

Právo stěžovatele na spravedlivý proces mělo dle jeho názoru být porušeno rovněž tím, že dle ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "napadené ustanovení") mu nebylo umožněno podat proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odvolání, pročež s ústavní stížností spojil návrh na zrušení tohoto ustanovení. Stěžovatel uvedl, že si sice je vědom, že v řízení vedeném pod

sp. zn. Pl. ÚS 33/09

byl návrh na zrušení tohoto ustanovení zamítnut, avšak tento nález se vztahoval ke kárné odpovědnosti soudců. Povaha sankce, kterou je možné uložit v kárném řízení ve věcech exekutorů, umožňuje tento typ řízení charakterizovat jako řízení o trestním obvinění, pročež nelze závěry z nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 33/09

ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) bez dalšího na tuto věc aplikovat.

II. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před kárným soudem netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace běžného zákonodárství soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; k tomu však v projednávané věci nedošlo.

Stěžovatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces především ve dvou skutečnostech. Jednak považoval závěr Nejvyššího správního soudu, že v exekučním řízení došlo jeho vinou k opakovaným a neodůvodněným průtahům, za nepřezkoumatelný a svévolný a dále brojil proti samotné zákonné úpravě, jež mu nedovolila podat proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odvolání.

Pokud jde o námitku první, Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je odůvodněno řádně a v souladu s ústavními garancemi práva na spravedlivý proces, a to jak obecně, tak i konkrétně ve vztahu ke stěžovatelem vytýkaným skutečnostem. Nejvyšší správní soud vyložil, proč a ve vztahu ke kterým obdobím bylo lze dospět k závěru o nedůvodných průtazích zaviněných stěžovatelem (srov. napadené rozhodnutí č. l. 62 a 63) a proti jeho závěrům nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních námitek. S ohledem na uvedené může Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí - maje za nadbytečné jeho obsah reprodukovat - ve zbytku odkázat.

Ústavní soud nemůže přitakat ani stěžovatelově námitce, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že mu byla v důsledku zákonné úpravy odepřena možnost podat proti rozhodnutí kárného soudu odvolání. Ústavností stěžovatelem napadeného ustanovení se Ústavní soud zabýval již v citovaném nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 33/09

.

Pro úplnost se uvádí, že v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 33/09

dospěl Ústavní soud k závěru, že nemožnost podat odvolání proti rozhodnutí kárného soudu (v důsledku napadeného ustanovení) není v rozporu s ústavními garancemi práva na spravedlivý proces. Konstatoval, že ústavní pořádek garantuje právo na odvolání toliko v trestních věcech (čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě), přičemž z tohoto pravidla existují výjimky dle ustanovení čl. 2 odst. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě ("Z tohoto práva jsou přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako takové kvalifikuje zákon, nebo jestliže byla příslušná osoba souzena v prvním stupni nejvyšším soudem nebo byla uznána vinnou a odsouzena na základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku"). Svůj závěr o ústavní souladnosti napadeného ustanovení pak Ústavní soud opřel jednak o argument, že kárné řízení se soudci není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (což není v nyní projednávané věci bez dalšího aplikovatelný závěr) a jednak o skutečnost, že rozhodování Nejvyššího správního soudu v kárných věcech je třeba považovat za rozhodování nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě (což ovšem i v projednávané věci relevantní je).

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu