Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible due to failure to exhaust ordinary appeal remedies first.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti obchodní společnosti Cestovní kanceláře FISCHER, a. s., se sídlem Na Strži 65/1702, 140 62 Praha 4, zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2010, č. j. 1 Co 238/2009-219, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č. j. 1 Co 33/2011-290, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2010, č. j. 37 C 38/2007-232, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. ledna 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně chráněných práv, konkrétně, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.

2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností věcně, je vždy povinen přezkoumat, zda jsou splněny všechny formální náležitosti. Jedním ze znaků ústavní stížnosti, jako procesního prostředku na ochranu základních práv a svobod, je její subsidiarita. To je dáno tím, že ochrana základních práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku a nikoliv jen Ústavního soudu. Proto je každý povinen zásadně vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, které mu poskytuje právní řád. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná, pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky.

3. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (např. Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku (viz

sp. zn. I. ÚS 4/04

, N 42/32 SbNU 405;

sp. zn. II. ÚS 304/04

, N 117/41 SbNU 469;

sp. zn. III. ÚS 715/06

, N 78/45 SbNU 203; IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355; aj.).

4. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 38/2007 a z jeho obsahu a z písemného sdělení soudu zjistil, že ve věci bylo podáno žalobci - manželi Smetkovými - dovolání, které bylo soudu řádně a včas doručeno dne 24. ledna 2013. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, protože pokud by dovolání žalobců bylo odmítnuto jako nepřípustné, bude moci podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. K uvedenému Ústavní soud dodává, že nepřehlédl, že dovolání podala protistrana stěžovatelky. Tato okolnost totiž nic nemění na shora uvedených závěrech, které byly aprobovány Evropským soudem pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice (stížnost č. 31419/04).

5. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj