Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding refusal of court fee exemption as within general courts' exclusive jurisdiction.

Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Kateřinou Markovou, advokátkou se sídlem Pernerova 443, Pardubice, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 18 Co 675/2012-171 ze dne 29. 10. 2012 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 32 D 863/2011-120 ze dne 26. 4. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 28. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 18. 4. 2013, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozhodl usnesením č. j. 32 D 863/2011-109 ze dne 20. 3. 2012 ve věci dědictví po zemřelém Josefu Rudolfovi, otci stěžovatele, tak, že určil obvyklou cenu majetku náležejícího do dědictví částkou 2.048.444,- Kč, výši dluhů částkou 20.266,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2.028.178,- Kč (výroky I. a II.). Okresní soud dále schválil dědickou dohodu všech účastníků, včetně stěžovatele (výrok III.), určil odměnu notáře jako soudního komisaře (výrok IV.), nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků (výrok V.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Stěžovatel podal proti rozhodnutí okresního soudu odvolání, na něž reagoval okresní soud usnesením č. j. 32 D 863/2011-120 ze dne 26. 4. 2012, jímž vyzval stěžovatele ke specifikaci odvolacího důvodu (výrok I.) a současně rozhodl, že se stěžovateli neustanovuje zástupce pro odvolací řízení (výrok II.). Stěžovatel napadl posledně uvedený výrok odvoláním, nicméně Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), usnesením č. j. 18 Co 675/2012-171 ze dne 29. 10. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Výrok II. usnesení okresního soudu č. j. 32 D 863/2011-120 ze dne 26. 4. 2012, jakož i usnesení krajského soudu č. j. 18 Co 675/2012-171 ze dne 29. 10. 2012 napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 96 Ústavy České republiky. Stěžovatel v této souvislosti obecným soudům vytýkal, že nesprávně aplikovaly ustanovení § 30 a § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť neprovedly a nezhodnotily veškeré důkazy, které byly pro posouzení jeho majetkových poměrů nezbytné, a odvolací soud kromě toho nerespektoval zásadu zakotvenou v § 154 odst. 1 občanského soudního řádu, že soud rozhoduje na základě stavu zjištěného v okamžiku vyhlášení rozhodnutí. Na podporu své argumentace odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 51/96

,

I. ÚS 413/02

,

IV. ÚS 121/11

a

IV. ÚS 289/03

a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, ustanoví předseda senátu na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Dle § 138 občanského soudního řádu může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, resp. že stěžovatel byl plně schopen hájit své zájmy sám, proto jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítly.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006

sp. zn. IV. ÚS 541/05

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999

sp. zn. III. ÚS 224/98

, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se žádostí stěžovatele řádně zabývaly a své závěry o nenaplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Ústavní soud neměl obecným soudům z hlediska ústavněprávního co vytknout, a proto mu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelem tvrzené nedostatky nebyly způsobilé zásadním způsobem zpochybnit celkové zhodnocení jeho majetkových poměrů a nedosahovaly tak intenzity, při níž by bylo možno konstatovat existenci neoprávněného zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Nálezy, na něž stěžovatel v tomto ohledu odkazoval, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc je aplikovat nelze.

Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice mající význam toliko v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu