Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding exculpatory costs as no fundamental rights were violated.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti 1/ Horymíra Svobody a 2/ Mgr. Petry Svobodové, zastoupených JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Eduarda Beneše 21, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 8. 2010 ve věci sp. zn. 61 Nc 677/2009, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí okresního soudu.

Okresní soud v Bruntále ústavní stížností napadeným usnesením zamítl námitky stěžovatelů proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, nařízené na majetek stěžovatelů usnesením okresního soudu ze dne 13. 7. 2009 k uspokojení pohledávky oprávněné České spořitelny, a.s. ve výši 1 946 378,84 Kč s příslušenstvím, vydanému Mgr. Pavlou Fučíkovou, soudní exekutorkou exekutorského úřadu Ostrava dne 1. 3. 2010 sp. zn. 024 Ex 3329/09-60; současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků a exekutor nemají právo na náhradu nákladů námitkového řízení.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti konstatují, že ústavně konformní úprava odměny soudního exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti výše odměny pouze na výši vymoženého plnění, nýbrž by měla odrážet rovněž složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti dle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce; výše odměny soudního exekutora by současně měla zohledňovat, pokud povinný splní svou povinnost sám bez přímého působení soudního exekutora. Okresnímu soudu proto stěžovatelé vytýkají, že v dané věci dle ustanovení § 151 občanského soudního řádu z úřední povinnosti nepřezkoumal výši nákladů exekuce, a přestože měl v době rozhodování informace o tom, že jistina i s příslušenstvím byla oprávněné stěžovateli zaplacena nejpozději ke dni 11. 1. 2010 (aniž bylo usnesení o nařízení exekuce v právní moci), nevzal do úvahy závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a výši nákladů exekuce nestanovil s přihlédnutím ke stupni dobrovolnosti splnění vymáhané povinnosti.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že okresní soud porušil shora uvedená ustanovení Ústavy a Listiny, neboť nikterak nezohlednil ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. v rozhodném znění skutečnost, že stěžovatelé plnili exekuovanou částku dobrovolně dříve, než nabylo usnesení o nařízení exekuce právní moci.

Z vyžádaného soudního spisu nicméně dle zjištění Ústavního soudu žádný důkaz, jenž by svědčil o dobrovolnosti plnění stěžovatelů ve smyslu jimi - neurčitě - odkazované judikatury Ústavního soudu nevyplývá. Ani stěžovatelé v ústavní stížnosti žádný takový důkaz nepředkládají, vycházejí pouze ze skutečnosti, že k plnění došlo dříve, než usnesení o nařízení exekuce na jejich majetek, poté co bylo proti němu směřující odvolání stěžovatelů zamítnuto (resp. odmítnuto), nabylo právní moci.

Druhý senát Ústavního soudu ve shodě se senátem čtvrtým - jenž rozhodoval o jiné ústavní stížnosti stěžovatelů (

sp. zn. IV. ÚS 3359/10

) směřující proti rozhodnutí okresního soudu, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatelů proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, jímž soudní exekutorka rozhodla o zbývající části nákladů předmětné exekuce - uvádí, že na projednávanou věc nedopadají závěry nálezů

sp. zn. II. ÚS 1994/09

a

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

, neboť relevantní míra "dobrovolnosti" plnění stěžovatelů není v dané věci seznatelná. Je totiž třeba připomenout, že stěžovatelé měli zaplatit exekuovanou částku sice ještě před právní mocí usnesení o nařízení exekuce, ovšem relativně dlouhou dobu poté, kdy jim bylo (nepravomocné) usnesení o nařízení exekuce na jejich majetek doručeno a současně v době, kdy již soudní exekutorka - jak vyplývá přímo z textu ústavní stížnosti - musela učinit řadu úkonů, jejichž existence ve své podstatě vylučuje možnost indikace dobrovolnosti plnění stěžovatelů (srov. mutatis mutandis usnesení ve věci

sp. zn. II. ÚS 2810/12

).

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený okresním soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Právní závěry, které Okresní soud v Bruntále v napadeném usnesení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.

Ústavní soud proto návrh stěžovatelů dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu