Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court inactivity on fee refunds as inadmissible due to lack of jurisdiction.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti společnosti CG Holding, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 7/34, Praha 2 - Vinohrady, právně zastoupené advokátem JUDr. Petrem Hromkem Ph.D., Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti zásahům do stěžovatelce ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod nastalým v řízeních vedených Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 A 216/2011, 8 A 150/2011, 8 A 155/2011, 8 A 157/2011, 8 A 159/2011, 8 A 166/2011, 10 A 220/2011, 10 A 221/2011, 10 A 222/2011, 10 A 175/2011, 10 A 190/2011, 10 A 176/2011, 10 A 225/2011, 10 A 177/2011, 10 A 223/2011, 10 A 224/2011, 8 A 148/2011, 8 A 156/2011, 10 A 194/2011, 10 A 131/2011, 10 A 210/2011, 10 A 151/2011, 10 A 214/2011, 10 A 236/2011, 10 A 237/2011, 10 A 234/2011, 10 A 233/2011, 10 A 217/2011, 10 A 213/2011, 10 A 227/2011, 10 A 219/2011, 10 A 215/2011, 8 A 164/2011, 8 A 220/2011, 8 A 224/2011, 9 A 153/2011, 9 A 151/2011, 9 A 197/2011, 9 A 198/2011, 9 A 158/2011, 9 A 178/2011, 9 A 168/2011, 9 A 183/2011, 9 A 194/2011, 9 A 174/2011, 9 A 195/2011, 9 A 191/2011, 9 A 226/2011 a 9 A 230/2011 spojenou s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelce, jež v řízení u obecného soudu vystupovala jako žalobce, nebyl vrácen zaplacený soudní poplatek ve výši 1000,- Kč za žalobu na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka, a to s odkazem na novelizované znění ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Pro důvody v ústavní stížnosti vylíčené domáhala se stěžovatelka vydání nálezu, jehož výroky by bylo její ústavní stížnosti, brojící proti postupu Městského soudu v Praze, vyhověno, tomuto soudu v řízeních shora uvedených "zakázáno pokračovat v nevydávání rozhodnutí o návrhu stěžovatele na vrácení soudních poplatků stěžovateli v řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. ..." a témuž soudu bylo přikázáno, aby vydal rozhodnutí o návrhu stěžovatele na vrácení soudních poplatků zaplacených stěžovatelem ve shora uvedených řízeních. Současně stěžovatelka navrhla, aby byl Městský soud v Praze zavázán nahradit jí k rukám jejího právního zástupce náklady řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatelka ve svém návrhu obsáhle analyzovala svůj náhled na přípustnost ústavní stížnosti, popsala genezi jejích případů, rozvedla důvody pro podání ústavní stížnosti, předložila svoji ústavněprávní argumentaci a připomenula i judikaturu jiných soudů upínající se ke kauzám připodobnitelným její věci, zdůvodnila požadavek na přiznání náhrady nákladů řízení a po formulaci petitu vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání. Argumentaci stěžovatelky není třeba podrobněji opakovat.

Ústavní soud konstatuje, že prakticky totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se v minulosti již zabýval ve svém usnesení ze dne 8. 6. 2012

sp. zn. IV. ÚS 1890/12

(dostupné na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx) a od tam uvedených závěrů nemá důvodu se jakkoli odchylovat. V citovaném usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky není projednatelná, a to z následujících důvodů.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom jejím právním názoru, jímž protestuje proti nečinnosti Městského soudu v Praze spočívající v nevydání rozhodnutí o tom, jak soud nahlíží na jí uplatněný návrh na vrácení zaplaceného soudního poplatku (a to v každém z projednávaných případů), kdy s takovým návrhem (návrhy) se měl soud vypořádat formou rozhodnutí; nelze jej odbýt jen v odůvodnění usnesení, jímž se řízení zastavuje a jímž se rozhoduje o náhradě nákladů řízení. Potud bylo by možno v absenci rozhodnutí o vrácení (resp. částečném vrácení či nevrácení) soudního poplatku spatřovat stěžovatelkou tvrzený jiný zásah do jejích základních práv.

Již v nálezu

sp. zn. I. ÚS 646/04

[N 49/36 SbNU 525 (533)] Ústavní soud výslovně uvedl, že: "Kompetence Ústavního soudu při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech je přesně vymezena Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. Na jejich základě může Ústavní soud buď zrušit napadené rozhodnutí, nebo zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby případně obnovil stav před porušením. Z tohoto důvodu není přípustný návrh, aby podle nálezu Ústavního soudu byly obecné soudy povinny vrátit soudní poplatky". Domáhá-li se tedy stěžovatelka vydání nálezu, jímž by Ústavní soud "přikázal Městskému soudu v Praze, aby vydal rozhodnutí na vrácení soudních poplatků zaplacených stěžovatelkou v uvedených řízeních", pak je třeba dovodit, že se jedná o návrh, který Ústavní soud při své rozhodovací činnosti kladně reflektovat nemůže. Takovou kompetencí totiž Ústavní soud nedisponuje.

Nezbylo proto než ústavní stížnost jakožto návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a současně jakožto návrh nepřípustný, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu. Akcesorickému návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení vzhledem k osudu ústavní stížnosti nemohlo být vyhověno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2013

Michaela Židlická, v. r.

soudce zpravodaj