Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair process and property rights in debt recognition case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Brabce, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, AK se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 426/2009-181 ze dne 25. 2. 2013 a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 5 C 66/2008-94 ze dne 15. 5. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v konečném důsledku i právo na legitimní očekávání ochrany majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplynulo z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti, domáhal se žalobce HART-CZ, s.r.o. proti žalovanému (stěžovatel) zaplacení částky 42 000 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o dílo, podle níž měl žalobce pro stěžovatele provést opravu nákladního vozidla. Po částečném zpětvzetí žaloby uložil Okresní soud Brno-venkov výše uvedeným rozhodnutím stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 26 500 Kč s příslušenstvím. Okresní soud na základě výslechu svědků a listinných důkazů došel k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelem byla vedle již existující smlouvy o dílo na opravu tahače sjednána také ústní smlouva o dílo na opravu návěsu. Závazek z této smlouvy stěžovatel dlouhodobě postupně splácel, aniž by existenci či výši závazku zpochybňoval, čímž podle soudu prvního stupně došlo k uznání celého dluhu v souladu s § 407 odst. 3 obchodního zákoníku.

Krajský soud v Brně jakožto soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v té části, v níž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dlužnou částku z titulu uzavřené smlouvy o dílo. Odvolací soud dále změnil výrok o nákladech řízení a to tak, že částku, kterou byl stěžovatel povinen žalobci uhradit za řízení v prvním stupni, snížil.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá řadu pochybení ze strany obecných soudů, které měly mít za následek zkrácení jeho práva na spravedlivý proces a v konečném důsledku i práva na legitimní očekávání ochrany majetku.

Stěžovatel v prvé řadě namítá, že se odvolací soud dopustil "zcela excesivního vybočení při aplikaci zákona", které spočívá v "nesprávném právním zhodnocení věci". Tato pochybení spatřuje stěžovatel konkrétně v tom, že podle odvolacího soudu došlo k uzavření smlouvy o dílo na opravu návěsu mezi žalobcem a stěžovatelem, ačkoli ze spisu podle stěžovatele nic takového nevyplývá. Uzavřena byla pouze smlouva na opravu tahače. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s námitkami, které stěžovatel v tomto směru předložil, jedná se proto podle něj o rozhodnutí "zcela svévolné".

Další pochybení obecných soudů stěžovatel spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky uznání zbytku dluhu podle ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku. Obecné soudy podle stěžovatele "extrémně vybočily z pravidel spravedlivého procesu", když rozhodly, že částečným plněním ze strany stěžovatele došlo k uznání zbytku dluhu. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že na něm za daných okolností mělo spočívat důkazní břemeno ohledně neexistence zbytku závazku.

Stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv i v dalších pochybeních ze strany obecných soudů. Odvolací soud nepřesně interpretoval jednu ze stěžovatelových výpovědí, dostatečně neadresoval všechny odvolací námitky, které stěžovatel uplatnil, a chybovat měl i při posouzení, zda po vyhlášení konkurzu na majetek žalobce navrhl insolvenční správce pokračovat v řízení. Konečně, vadou má být i skutečnost, že odvolací soud nerozhodl o části odvolání směřující proti bodu IV. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně.

Ústavní soud se zabýval napadenými rozhodnutími z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí pouze do té míry, aby zajistil ochranu základních práv a svobod účastníků a aby bylo rozhodnutí jako celek možno považovat za spravedlivé [srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2919/12

ze dne 7. 11. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod opakovaně zdůrazňuje, jím namítána pochybení ze strany obecných soudů rámec podústavního práva nepřesahují. V tomto směru je potřeba také uvést, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí není podle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu přípustné dovolání, což je založeno na úsudku o nižším významu takového rozhodnutí. Bylo by tak proti logice, aby se další přezkum pouze automaticky přesunul do roviny ústavní. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto v tomto případě předpokládá splnění ještě přísněji kladených podmínek [srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 3251/10

ze dne 31. 5. 2011 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Pokud jde o konkrétní námitky, hlavní stěžovatelův argument spočívá v tom, že obecné soudy měly dojít k nesprávnému závěru o existenci smlouvy o dílo na opravu návěsu mezi stěžovatelem a žalobcem. Tato námitka tedy zjevně míří k hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a jimi přijatých závěrů ohledně zjištěného skutkového stavu. Ústavnímu soudu ovšem tato úloha v zásadě nepřísluší [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud může za těchto okolností pouze uvést, že je z napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy otázce vzniku a rozsahu dané smlouvy věnovaly náležitou pozornost a provedly rozsáhlé dokazování, díky kterému mohl být skutkový stav dostatečně objasněn (ostatně na žádost stěžovatele bylo v tomto směru dokazování doplněno i v odvolacím řízení). Rozhodnutí soudů o existenci smlouvy tedy rozhodně nelze považovat za svévolné a Ústavní soud pak nenachází ani onen "příkrý rozpor" mezi závěry obecných soudů a provedenými důkazy, jak tvrdí stěžovatel.

Podobný závěr je nutno učinit i u další stěžovatelovy námitky, a sice že obecné soudy na daný případ nesprávně aplikovaly § 407 odst. 3 obchodního zákoníku. Stěžovatel po Ústavním soudu opět požaduje, aby přezkoumával závěry, ke kterým obecné soudy došly ze zjištěného skutkového stavu, a aby zhodnotil, zda soudy správně aplikovaly podústavní právo. Ústavní soud tedy zkoumal pouze to, zda aplikace § 407 odst. 3 obchodního zákoníku na daný případ nepředstavuje takový exces, který by byl s to ohrozit základní procesní práva stěžovatele. K tomuto závěru ale Ústavní soud nedošel. Naopak, z rozhodnutí soudu prvního stupně je nepochybné, že zmiňované ustanovení bylo aplikováno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4777/2008 ze dne 24. února 2009), na niž sám stěžovatel poukazuje. Soud prvního stupně usoudil, že z okolností případu vyplývá, že částečným plněním stěžovatel uznává i zbytek závazku. Za těchto okolností pak vznikla vyvratitelná domněnka o existenci tohoto dluhu. Ústavní soud považuje tento výklad za ústavně konformní. Stejně tak je z rozhodnutí patrné, jaké skutkové okolnosti soud k aplikaci tohoto ustanovení vedly. Je pravda, že odůvodnění odvolacího soudu je v této části značně zjednodušené a částečně matoucí, avšak i vzhledem k podrobnému rozboru ze strany soudu prvního stupně, se kterým se odvolací soud ztotožnil, nebyla tímto stěžovatelova práva nikterak ohrožena [srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2708/09

ze dne 25. 1. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Se stěžovatelem lze částečně souhlasit potud, že některé části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu mohly a měly být podrobnější ve vztahu k velmi obsáhlým stěžovatelovým námitkám. Ani v tom však nelze spatřovat libovůli odvolacího soudu a případné porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces [srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2176/07

ze dne 20. 5. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Z rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že se styčnými body sporu dostatečně zabývaly, provedly důkladné dokazování a veškeré závěry nutné k rozhodnutí ve věci odůvodnily tak, aby věc byla rozhodnuta spravedlivě.

Z toho důvodu není potřeba vyvracet ani některé z dalších námitek, jimiž stěžovatel polemizuje s postupem soudů, který však zjevně nijak nevybočoval z ústavních mantinelů. Forma, jakou insolvenční správce navrhl pokračovat v řízení, ani údajně mylná interpretace jedné věty ze stěžovatelovy výpovědi nepředstavují žádné ohrožení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Konečně, stěžovatel namítá, že o části odvolání odvolací soud vůbec nerozhodl. To se týká odvolání proti té části rozhodnutí, v níž soud prvního stupně žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 4736,20 Kč na separaci nákladů řízení. V takovém případě ovšem stěžovateli nic nebránilo, aby postupoval podle § 166 občanského soudního řádu a navrhl doplnění rozsudku. Z ústavní stížnosti ale nevyplývá, že by byl tento postup zvolen. Tento nedostatek proto nelze i s ohledem na § 75 zákona o Ústavním soudu hojit v rovině ústavní [srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 4190/12

ze dne 19. 11. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2013

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu