Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible and obviously unfounded regarding administrative court rulings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti EKONOMSERVIS - byty s.r.o., se sídlem Elgartova 497/12, 614 00 Brno, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, 613 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 7/2012-43 ze dne 6. února 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí výslovně proti kasačnímu výroku (výrok II) a akcesorickému výroku o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III).

Proti výroku, kterým bylo soudní rozhodnutí (nebo jeho část) zrušeno a v tomto rozsahu věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, není ústavní stížnost ze své podstaty zásadně přípustná (obdobně viz např. usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 241/97

,

II. ÚS 2492/12

aj.), neboť v řízení ve věci samé byla věc vrácena soudu prvé stolice - Krajskému soudu v Brně - k dalšímu řízení. Není tak splněna podmínka vyčerpání všech relevantních procesních prostředků, které stěžovatelce právní řád k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Skutečnost, že pravomocné usnesení správního soudu bylo ve výroku II Nejvyšším správním soudem zrušeno, současně znamená, že předmětné soudní řízení nebylo skončeno, a proto je v tomto stádiu ústavní stížnost předčasná.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je krajský soud ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího správního soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Proto rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy správní soud, byť vázán právními názory vyslovenými v napadeném rozhodnutí kasačního soudu, teprve rozhoduje o dalším postupu v řízení, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti.

Na tomto místě je ovšem třeba upozornit, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti není stěžovatelka jakkoli zbavena práva napadnout postup správních soudů poté, co řízení v posuzované věci bude pravomocně skončeno, jestliže jejich rozhodnutí náležitým způsobem (tj. především řádně a včas) opět napadne ústavní stížností.

Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, pak z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka jej napadla toliko jako výrok akcesorický, nikterak ovšem nezpochybnila jeho ústavní konformitu. Stěžovatelka pouze polemizuje s Nejvyšším správním soudem o správnosti tímto soudem zrušeného nákladového výroku v usnesení Krajského soudu v Brně, domnívajíc se, že Nejvyšší správní soud neměl tento výrok samostatně rušit. Ústavní soud přitom odůvodnění nákladového výroku v napadeném rozsudku kasačního soudu, kdy dospěl k závěru o tom, že oba účastníci byli ve sporu úspěšní stejnou měrou, a proto je namístě konstatovat, že žádný z účastníků nemá proti druhému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, sám nepokládá za projev svévole, resp. neshledává v něm jiný ústavněprávní deficit.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, ve zbývající části pak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu