Constitutional Court dismissed appeal against conviction for abuse and rape, citing lack of extreme evidence contradiction.

Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Konviktská 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1420/2012-537 ze dne 28. 11. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 61 To 174/2012-468 ze dne 10. 5. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 16 T 183/2011-419 ze dne 13. 3. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem obvodního soudu č. j. 16 T 183/2011-419 ze dne 13. 3. 2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 61 To 174/2012-468 ze dne 10. 5. 2012, byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zločinem znásilnění dle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1420/2012-537 ze dne 28. 11. 2012 odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"); Nejvyšší soud shledal, že námitky stěžovatele nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b téhož předpisu.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž obecným soudům vytkl, že porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i další navazující ustanovení Listiny. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že skutková zjištění, o něž byla napadená rozhodnutí opřena, byla dílem chybná a dílem neúplná, což v konečném důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. V podstatě jediný důkaz proti jeho osobě představovala výpověď poškozené, jejíž věrohodnost však byla významně oslabena v důsledku silné závislosti poškozené na alkoholu. Nadto se jednalo toliko o výpověď z přípravného řízení, neboť poškozená v hlavním líčení odmítla vypovídat. Postoj poškozené dokládá mimo jiné i skutečnost, že v dopise ze dne 8. 1. 2012 stěžovateli napsala, že jej chtěla oznámením na policii jen postrašit a že si takový průběh šetření nepřála. Současně žádala stěžovatele, aby ji odpustil, což zopakovala i při několika osobních návštěvách ve vazební věznici, k nimž došlo na její výslovné přání. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval i na další skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch a ke kterým obecné soudy dle něj dostatečně nepřihlédly. Jednalo se konkrétně o listinu prokazující, že stěžovatel se v době, kdy se měl dle výpovědi poškozené dopustit trestného jednání, nacházel v zaměstnání, dále o svědecké výpovědi, prokazující péči stěžovatele o poškozenou, o závěry znaleckého zkoumání osobnosti stěžovatele, dle nichž netrpí žádnou deviací, a konečně i o špatný zdravotní stav stěžovatele, v jehož důsledku bylo spáchání násilného trestného činu v podstatě vyloučeno. Stěžovatel dále podotkl, že v řízení nebyl proveden žádný přímý důkaz, který by podpořil tvrzení poškozené, že ji znásilnil či týral. Věcné důkazy, na něž je v rozsudcích odkazováno, tvoří obvyklé vybavení domácnosti a nebyly na nich zajištěny žádné stopy svědčící o tom, že by byly užívány k účelu tvrzenému v obžalobě. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jeho vina nebyla za daných okolností prokázána, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Namítal-li stěžovatel, že na základě těch důkazů, které byly v řízení provedeny, nebylo možno dospět k závěru o jeho vině, nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995

sp. zn. III. ÚS 166/95

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily.

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nepříslušelo mu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy, založený na polemice s jejich závěry v rovině podústavní, nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu