Constitutional Court dismisses appeal as lower courts correctly applied negotiable instruments law on bill validity.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Dujky, zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, č. j. 55 Cm 415/2010-31, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2011, č. j. 8 Cmo 236/2011-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.

Napadeným rozsudkem zamítl ve výroku I. Městský soud v Praze žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 50.000 Kč s 6% úrokem od 16. 12. 2009 do zaplacení a zaplacení odměny směnečného peníze ve výši 166,67 Kč, a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud zjistil, že směnka je vystavena dne 1. 1. 2007 žalovaným jako výstavcem a je opatřena podpisem žalovaného u předtisku "výstavce; dle tvrzení žalobce je podpis žalovaného rovněž v pravém horním roku směnky šikmo tak, že částečně zasahuje přes tiskem vyznačenou doložku "bez protestu". Na listině je dále uveden text: za tuto směnku zaplatím 50.000 Kč (i slovy) a text: tato směnka nesmí být předložena k proplacení dříve než 24 měsíců od data vystavení této směnky, splatnost "na viděnou". Výstavce prodlužuje lhůtu k předložení k placení na dobu 3 roků od data po vystavení. Pod vodorovnou čárou je vyznačen v jednom řádku text "Místo placení: osobně". Pod tímto textem je uveden v samostatném řádku údaj o remitentu směnky.

Soud prvního stupně dovodil, že vyznačení místa placení v samostatném řádku s textem "Místo placení: osobně" nesplňuje nároky uvedené v čl. I. část druhá § 75 bod 4 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. To platí pro absenci řádného vyznačení místa, kde má být placeno. Platební místo je místem, kde by směnka měla být při splatnosti předložena k placení, popřípadě pro neplacení protestována. Jde o trvalé platební místo pro danou směnku a platí pro každého ze směnky legitimovaného směnečného věřitele i dlužníka. Změnit platební místo na směnce lze toliko dohodou všech směnečných účastníků, jinak nastupuje režim daný v čl. I. část prvá § 69 zákona směnečného a šekového. Zákon směnečný a šekový klade na vyznačení údaje místa placení na směnce minimální nároky, kterými sleduje v zásadě určitost platebního místa určeného minimálně údajem označujícím existující obec nebo město. Takovým náležitostem však směnka nevyhovuje. Je-li tedy ve směnce vyznačen údaj místa placení, byť vadně, není možné postupovat podle č. I. část druhá § 76 odst. 3 zákona směnečného a šekového, tedy dovozovat podpůrně z vyznačeného místa výstavcova bydliště místo placení. Tato právní úprava tzv. zákonného místa placení se uplatní pouze v případě, že směnka vlastní neobsahuje údaj platebního místa, což není řešený případ. Proto soud uzavřel, že směnka není směnkou řádnou a žalobu zamítl.

Vrchní soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění především uvedl, že údaj o místu, kde má být placeno, nesmí vzbuzovat pochybnosti, kde (na jakém místě) má být plněna povinnost výstavce směnky z ní plnit a realizováno právo majitele směnky plnění požadovat. Pokud je ve směnce uvedeno místo placení neurčitě a nesrozumitelně způsobem nevyhovujícím výše popsanému požadavku, činí tato skutečnost směnku neplatnou. Na tomto závěru nemění nic obsah čl. I. § 76 odst. 3 zákona směnečného a šekového; toto ustanovení lze totiž aplikovat pouze v případě, není-li ve směnce uveden žádný údaj platebního místa. Z tohoto ustanovení tedy nelze dovodit, že k vadnému uvedení místa na směnce nebude přihlíženo.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 5. 2012, č. j. 29 Cdo 1112/2012-80, odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné ze zákona.

II. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecného soudu pro tvrzené porušení svých základních práv (zejména na spravedlivý proces a na rovnost) podle čl. 36 odst. 1 a čl. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V konkrétnostech zejména namítá, že je majitelem 38 směnek vlastních, vystavených vždy Pavlem Bártou, který byl žalovaný i v nyní posuzované věci. Obrátil se s 38 návrhy na zaplacení příslušné částky plynoucí z těchto směnek k soudu. Jednotlivé směnky jsou stejné, lišily se pouze různými termíny splatnosti. Ve všech případech - s výjimkou nyní posuzované věci - byly nakonec (ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze) směnky shledány za platné. Vrchní soud v Praze v jednom z těchto pro stěžovatele příznivých rozhodnutí uvedl: "...na sporné směnce se žádný údaj, který by bylo lze považovat za (třeba i vadný) výslovný údaj platebního místa, nenalézá. Výraz "osobně", byt následuje z gramatického i logického hlediska zcela nepochopitelně za slovy "Místo placení", žádné takovéto místo neudává, neboť nejde o údaj zeměpisný, nýbrž o vyjádření způsobu, jak se má placení uskutečnit. Kde se má uskutečnit, se však na směnce neuvádí. Pak je nutno ovšem uzavřít, že není-li na předmětné směnce žádné platební místo výslovně uvedeno, uplatní se podpůrná úprava obsažená v ustanovení čl. I. § 76 odst. 3 ZSS, podle níž je místem platebním místo, kde byla směnka vystavena, tedy Praha. O jaké konkrétní místo na území hlavního města Prahy se jedná, pak vyplývá z ustanovení čl. I. § 87 odst. 1 ZSS.".

Stěžovatel tudíž namítá, že stejná právní otázka byla rozhodnuta Městským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze mezi stejnými účastníky řízení opačně.

III. Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny. Takový stav v posuzované věci zjištěn nebyl.

Již soud I. stupně své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Učinil tak i soud odvolací, který napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. O extrémní exces v úvaze obecných soudů - kterou vyřešily otázku platnosti směnky - řeč být objektivně nemůže.

Opak ostatně netvrdí ani stěžovatel, nenamítá například zjevnou iracionalitu úvahy obecných soudů, nýbrž namítá toliko to, že v jiných jeho věcech u v podstatě identických směnek dovodil obecný soud o platnosti směnek opačný právní názor.

K této námitce Ústavní soud uvádí následující.

Každý soudce je při výkonu svého povolání zcela nezávislý a je vázán toliko zákony. Hodnotí důkazy a rozhoduje podle své právní úvahy zcela nezávisle (srov. též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996

sp. zn. I. ÚS 179/95

). Úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů není (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010

sp. zn. I. ÚS 1454/10

, ze dne 26. 5. 2011,

sp. zn. II. ÚS 1232/11

, ze dne 25. 4. 2006,

sp. zn. I. ÚS 322/05

, ze dne 20. 9. 2006,

sp. zn. II. ÚS 267/05

, ze dne 8. 12. 2010,

sp. zn. I. ÚS 1862/10

).

Nad rámec toho Ústavní soud dodává, že podle obsahu ústavní stížnosti k uvedenému rozdílu v rozhodnutích obecných soudů (zřejmě) nedošlo tak, že by nejdříve bylo stěžovateli opakovaně vyhověno. I stěžovatelem citované spisové značky jeho 38 věcí před Městským soudem v Praze nasvědčují tomu, že řada jeho návrhů byla podána v podstatě současně. Ostatně, i stěžovatel se v tomto kontextu vyjadřuje tak, že podal 38 návrhů na vydání směnečných platebních rozkazů proti vždy stejnému žalovanému. Z toho lze dovozovat, že stěžovatel nemohl legitimně očekávat, že obecné soudy v jeho nyní posuzované věci rozhodnou jemu příznivě. Stěžovateli muselo či mělo být zřejmé, že jeho majetkový nárok není soudní praxí individualizovatelný (na základě právní úpravy) natolik, aby mohl hovořit o svém legitimním očekávání či o překvapivosti opačného názoru (než zastává on sám) apod. (srov. podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2013,

sp. zn. I. ÚS 1107/13

).

Ústavní soud poukazuje na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.".

Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.

IV. Vzhledem k tomu, že základní práva a svobody stěžovatele porušena nebyla, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu