Constitutional Court dismisses appeal claiming right to legal aid was violated by refusal to appoint new counsel.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Humlíčka, zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1018/1, 678 01 Blansko, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 1 Co 350/2012-218, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, ve spojení s čl. 30 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo na přiměřenou pomoc těm, kteří jsou v hmotné nouzi.

2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. září 2012, č. j. 24 C 49/2008-205, v řízení o ochranu osobnosti zamítl žádost žalobce (stěžovatele) o ustanovení zástupce pro řízení. Zamítnutí žádosti u žalobce, u něhož jinak byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (osvobození bylo žalobci přiznáno usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 23 Nc 1439/2006-10), odůvodnil soud prvního stupně tím, že soud mu již v minulosti ustanovil zástupce, avšak ze strany žalobce došlo ke zneužití tohoto dobrodiní a žalobce se sám zbavil možnosti být zastoupen ustanoveným zástupcem (zastoupení žalobce advokátkou bylo zrušeno pro ztrátu důvěry mezi advokátem a klientem, která byla zapříčiněna chováním žalobce).

3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 1 Co 350/2012-218, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to se stejným odůvodněním, přičemž poukázal i na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. ledna 2012, č. j. 1 Co 332/2011-145, které řešilo tutéž problematiku v rámci téže věci.

II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se závěry obsaženými v rozhodnutí obecných soudů. Podle jeho názoru nevykládají obecné soudy aplikovaná ustanovení týkající se ustanovování zástupce účastníku řízení ústavně konformně. Pokud jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, což je v daném případě nepochybné, musí soud na žádost účastníkovi zástupce ustanovit. Ustanovení § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), totiž nedává soudu možnost uvážení, jako je tomu například u rozhodování o osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. Z žádného právního předpisu přitom nevyplývá, že by soud nemohl, resp. neměl ustanovit druhého právního zástupce, pokud nadále existují předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, a zároveň je to třeba k ochraně jeho zájmů. Stěžovatel uzavírá, že soudy vyložily § 30 o. s. ř. tak, že nad rámec zákona omezily jeho základní právo na právní moc v řízení před soudy. Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud ve smyslu § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl, že náklady na zastoupení zcela zaplatí stát.

III. 5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva na právní pomoc v řízení před soudy, zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina a potažmo ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručují právo na bezplatné právní zastoupení advokátem v občanskoprávních sporech. Takové právo však v jednotlivých případech, zejména je-li účastník nemajetný (jak tomu bylo v případě stěžovatele), může vyplývat z práva na přístup k soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. června 2010

sp. zn. IV. ÚS 1184/10

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud se k právu na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny vyslovil např. v usnesení ze dne 17. března 1998

sp. zn. III. ÚS 296/1997

, kde mj. uvedl, že povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně zabezpečena zákonem stanoveným způsobem, byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.).

9. V projednávané věci představuje procesní zakotvení práva na právní pomoc zejména § 30 o. s. ř. Dle něj také obecné soudy postupovaly, když stěžovateli na jeho žádost ustanovily právního zástupce z řad advokátů. Stěžovatel tak měl reálnou možnost plně využít právní pomoc ustanoveného advokáta. Jak však vyplývá z odůvodnění obou napadených usnesení, jakož i z Ústavním soudem vyžádaného spisu, stěžovatel svým následným chováním vůči tomuto zástupci spočívajícím zejména v neposkytování dostatečné součinnosti způsobil, že soud prvního stupně ustanovení zástupce zrušil. Stěžovatel tak fakticky nevyužil soudem přiznaného práva na právní pomoc, resp. svým zaviněným jednáním v projednávané věci se tohoto svého základního práva vzdal. Nemůže tak soudům důvodně vytýkat, že neustanovením dalšího zástupce uvedené právo porušily.

10. Závěrem Ústavní soud pouze podotýká, že k totožné problematice téhož stěžovatele se vyjádřil i v usnesení ze dne 6. prosince 2012

sp. zn. II. ÚS 627/12

, kde stejně jako v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že s postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

12. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno vyhovět ani stěžovatelovu návrhu na úhradu nákladů jeho zastoupení státem (srov. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu