Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process over simple wage arrears case.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti backaldrin s. r. o., se sídlem Žitná 982, Kladno, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. 123 C 23/2012-51 ze dne 8. 11. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 1. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo být porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci Miloslavu Košťálovi částku 9 480 Kč s přísl. úrokem z prodlení (výrok I.) a dalším výrokem nebyla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Bylo tak rozhodnuto o nároku žalobce na doplacení mzdy za období od 1. 6. 2011 do 7. 7. 2011.

Stěžovatelka namítá, že soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že nepřihlédl k její obraně, že tvrzený nárok je v rozporu s dobrými mravy (žalobce měl při výkonu práce zpronevěřit finanční prostředky stěžovatelky), a že v této souvislosti neprovedl jí navržené důkazy. Dále se domnívá, že nalézací soud pochybil i v té části odůvodnění rozsudku, kde vysvětluje, proč nelze na daný případ použít jednostranné započtení pohledávky.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba vyjít ze skutečnosti, že vylučuje-li občanský soudní řád v § 202 odst. 2 o. s. ř. u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 3672/12

,

II. ÚS 4668/12

,

III. ÚS 4497/12

a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Nalézací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná ustanovení zákoníku práce, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vysvětlil. Pokud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce důvodnost svého nároku na doplacení mzdy prokázal, nelze mu vytýkat, že nezohlednil tvrzení stěžovatelky o zpronevěření jejích finančních prostředků žalobcem a neprovedl k tomu navrhované důkazy, případně jednostranný zápočet, neboť stěžovatelkou tvrzený nárok na náhradu škody vůči žalobci je předmětem jiného řízení, probíhajícího u Okresního soudu v Kladně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu