Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of legal remedies under new procedural law.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Heské, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem Malá ul. č. 6, 301 00 Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2013, č. j. 12 Co 3/2013-254, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. října 2012, č. j. 36 C 658/2011-216, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 31. října 2012, č. j. 36 C 658/2011-232, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. října 2012, č. j. 36 C 658/2011-216, bylo vyhověno žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalované (stěžovatelce) zaplacení částky v celkové výši 613.768 Kč z důvodu neoprávněně vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti způsobené pracovním úrazem.

3. K odvolání žalované bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2013, č. j. 12 Co 3/2013-254, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Soudy obou stupňů ve shodě dovodily, že přiznáním starobního důchodu nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku zaniká a její výplata v souběhu se starobním důchodem je nepřípustná, pročež má žalobce právo požadovat tuto neoprávněně vyplacenou částku zpět.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva, jehož se měly dopustit obecné soudy svévolnou aplikací podústavního práva. Stěžovatelka ve vztahu k napadeným rozhodnutím nesouhlasí se závěrem, že by se v jejím případě mělo jednat o nesprávně či nezákonně vyplacené částky. Současně namítá retroaktivní aplikaci příslušných ustanovení zákoníku práce.

5. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

6. Ústavní soud se proto v prvé řadě musel zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na novelizaci § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7 a čl. IV odst. 1 posledně citovaného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.

7. Z důvodů podrobně rozvedených v rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 772/13

ze dne 28. března 2013 (publikováno na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti v dané věci bylo vyčerpání dovolání. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je totiž stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost závisí na posouzení podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod způsobeným rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není přitom podstatné, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva. Pokud by přitom dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je stěžovateli podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. též usnesení

sp. zn. I. ÚS 1075/13

ze dne 9. dubna 2013,

sp. zn. III. ÚS 1026/13

ze dne 18. dubna 2013).

8. Z ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatelka podala proti napadeným rozhodnutím dovolání, byť o této možnosti byla v rozsudku odvolacího soudu řádně poučena. Nevyčerpala tak všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svých práv a její ústavní stížnost je tudíž nepřípustná.

9. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj