Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court's discretionary reduction of damages and litigation costs.

Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti AutoCont On Line, a. s., IČ 26418436, se sídlem Praha 9, Poděbradská 88/55, zastoupené JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou AK se sídlem Havířov-Město, Pavlovova ul. 8, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2009 č. j. 5 C 143/2006-108 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011 č. j. 27 Co 412/2009-138, za účasti 1) Okresního soudu v Kroměříži a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a za účasti 3) Základní školy Koryčany, se sídlem 768 05 Koryčany, Masarykova 151, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2011, a splňující podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozsudky Okresního soudu v Kroměříži a Krajského soudu v Brně pro údajné porušení základního práva stěžovatelky na rovnost v právech, práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu, garantovaná v článcích 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nesprávně aplikovaly moderační ustanovení § 450 občanského zákoníku a snížily jí přisouzenou náhradu škody na jednu polovinu, ačkoliv pro to nebyly dány zákonné podmínky. Nesprávně prý bylo též rozhodnuto o jí uplatněné náhradě nákladů řízení, která jí nebyla přiznána, ačkoliv měla ve sporu úspěch. Zejména rozhodnutí druhostupňového soudu o nákladech řízení, podle názoru stěžovatelky, "vykazuje výrazné znaky svévole soudu, směřující k znevýhodnění stěžovatele jako podnikatelského subjektu".

II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

U Obvodního soudu v Kroměříži probíhal pod sp. zn. 5 C 143/2006 obchodněprávní spor mezi stěžovatelkou (v obchodněprávním sporu "žalobkyní") a žalovanou Základní školou Koryčany o zaplacení částky 134.309,- Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje rozdíl mezi cenou náhradního plnění, které žalobkyně poskytla žalované jako náhradu za odcizenou výpočetní techniku a mezi pojistným plněním, které žalobkyně obdržela od pojišťovny. Odpovědnost žalované za vzniklou škodu byla založena tím, že neprovedla řádné technické zabezpečení proti vloupání do objektu školy, což bylo její smluvní povinností, takže po provedené krádeži pojišťovna neposkytla žalobkyni pojistné plnění, které by pokrylo cenu náhradního plnění.

Rozsudkem ze dne 23. září 2009 č. j. 5 C 143/2006-108 okresní soud žalobě vyhověl pouze zčásti - uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 50 % požadované částky, ohledně druhé poloviny žalobu zamítl. Soud uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 62.769,- Kč.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 5. 2011 č. j. 27 Co 412/2009-138 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 50 % požadované částky. Navíc rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 23.184,- Kč.

Soudy obou stupňů zdůvodnily přiznání pouze poloviční částky požadovaného plnění odkazem na moderační ustanovení § 450 občanského zákoníku. Důvody zvláštního zřetele hodné pro přiměřené snížení náhrady škody spatřovaly obecné soudy v několika skutečnostech:

* žalovaná je školským zařízením, tedy právnickou osobou zřízenou nikoliv za účelem dosahování zisku; uložení povinnosti náhrady škody v plném rozsahu by mohlo žalované způsobit značné finanční potíže;

* prvotní příčinou vzniku škody na straně žalobkyně byla úmyslná trestná činnost pachatelů trestného činu krádeže a jednání žalované bylo pouze nedbalostní;

* snížení rozsahu náhrady škody na jednu polovinu nepoškodí žalobkyni, která je podnikatelem, takovou měrou, jako by poškodilo poskytnutí plné náhrady škody žalovanou stranu;

* k náhradě škody způsobené odcizením počítačové techniky byli solidárně zavázáni rovněž pachatelé trestného činu krádeže Z. J., P. L. a M. Č., odsouzení trestním rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2004 pod sp. zn. 8 Tm 31/2004.

V podstatě analogickými argumenty zdůvodnily obecné soudy, zejména soud odvolací, také výroky o náhradě nákladů řízení. Prvoinstanční soud poukázal též na to, že pokud by žalobkyni byly přiznány náklady řízení v plné výši, pak by náklady řízení dvojnásobně převyšovaly přisouzenou jistinu. Odvolací soud se ohledně nákladů před soudem prvního stupně odvolal na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., ohledně výroku o nákladech před soudem druhého stupně odkázal na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

III. Po zvážení námitek stěžovatelky a s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud mohl zvažovat toliko tvrzenou protiústavnost napadených rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že postup obecných soudů v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na konkrétní případ jsou v zásadě záležitostí právě obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za situace, kdy daný rozhodovací proces je stižen vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami); o jaké vady jde, lze zjistit z jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu.

V nyní posuzované věci Ústavní soud žádné takové kvalifikované vady, které by byly způsobilé vést ke kasačnímu rozhodnutí, nezjistil.

Sluší se připomenout, že obecné soudy v posuzovaném případě aplikovaly poměrně vágní ustanovení § 450 občanského zákoníku, obsahující výrazy "důvody zvláštního zřetele hodné", "náhradu přiměřeně sníží", "soud vezme zřetel k poměrům osoby". Interpretaci těchto termínů lze přiléhavě uskutečnit toliko s přihlédnutím je konkrétním skutečnostem, zjištěným při bezprostředním dokazováním před obecnými soudy; Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této hodnotící činnosti zasahovat.

Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Pokud se stěžovatelka domáhá přehodnocení výroků obecných soudů o nákladech řízení, sluší se připomenout, že Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006

sp. zn. II. ÚS 259/05

). Žádná taková vada, dosahující ústavněprávní relevance, nebyla v posuzovaném případě zjištěna.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu