Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to provide mandatory lawyer representation as required by law.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti J. M., t. č. VTOS Věznice Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2013 sp. zn. 14 To 121/2013 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. února 2013 sp. zn. 3 PP 47/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 7. května 2013 doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta žádost o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že neprodleně zajistí své zastoupení advokátem, ale dosud se tak nestalo a plnou moc zmocněného advokáta k ústavní stížnosti nedoložil.

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.

Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatel inicioval v minulosti velké množství ústavních stížností (22), přičemž v průběhu řízení o těchto ústavních stížnostech byl Ústavním soudem opakovaně, řádně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem (např. řízení vedená pod

sp. zn. II. ÚS 1438/12

,

III. ÚS 2397/11

,

II. ÚS 1519/11

,

II. ÚS 967/08

,

I. ÚS 1100/08

apod.). Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Zákonná lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Soudce zpravodaj proto v posuzované věci, na základě popsané situace, shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podaný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. června 2013

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj