Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding dismissal of personal allowance in labor dispute.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Egera, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Antala Staška 2027/79, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2012 č. j. 15 Co 113/2012-135, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2011 č. j. 215 C 172/2010-117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 10. 2011, č. j. 215 C 172/2010-117, zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Statutární město Brno, Městská část Brno - Žabovřesky, o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplaceného osobního příplatku k platu, a na nákladech řízení stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému 14 040 Kč. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že k odnětí osobního příplatku stěžovateli došlo v souladu s právními předpisy (zde zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákoník práce"), neboť bylo věcí zaměstnavatele zhodnotit, zda podmínky pro poskytnutí či odnětí tohoto nenárokového příplatku byly v konkrétní situaci splněny, a toto - stěžovateli nepříznivé - hodnocení shledal soud skutkově podloženým.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 3. 2012 č. j. 15 co 113/2012-135 odmítl odvolání, jež proti rozsudku soudu prvního stupně (dle poskytnutého poučení) stěžovatel podal s tím, že jde podle § 202 odst. 2 o. s. ř. o odvolání nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím soudu prvního stupně bylo zasaženo do jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 28 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť je založeno na nesprávném skutkovém i právním posouzení věci. Je názoru, že soud vycházel výlučně z tvrzení žalovaného, zejména z ničím neprokázaného tvrzení o "údajném" porušení jeho povinností z pracovního poměru, aniž by věnoval pozornost důkazům a tvrzením, které v řízení sám předložil, což považuje - s ohledem na nemožnost podat v této věci (bagatelní spor) odvolání - za obzvlášť významné. Soud se též nijak nevypořádal s jeho argumentací ohledně závaznosti platového výměru jako součásti pracovní smlouvy, jakož i s tím, že tyto "dokumenty" je možné "modifikovat" pouze se souhlasem obou smluvních stran, a též opomenul, že osobní příplatek se stal nárokovým, neboť byl žalovaným výslovně přiznán.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Ústavní soud není běžnou opravnou instancí v systému obecného soudnictví, a podústavní "nesprávnost" soudního rozhodnutí sama o sobě není kritériem jeho přezkumu.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je pak namístě především zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že postupem soudu a výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

a další).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatel své námitky identifikuje výlučně s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu - jak bylo shora předznačeno - nepřísluší.

Aniž by se tedy mohl uchýlit k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných závěrů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném - adekvátně odůvodněném - rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje.

Z provedeného dokazování navíc jednoznačně vyplynulo, že žalovaný nerezignoval vůči stěžovateli ani na svoji oznamovací povinnost dle § 136 odst. 2 zákoníku práce; okolnost, že tak učinil, aniž vydal nový platební výměr (což jediné může mít z hlediska správnosti jeho postupu význam), není způsobilá založit úsudek, že by napadené rozhodnutí bylo založeno na skutkových a právních závěrech, jež by byly výrazem libovůle či extrémního pochybení soudu.

Proti též napadenému usnesení odvolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky nevznesl, a objektivně mu ani ničeho vytknout nelze.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu