Constitutional Court dismisses appeal for lack of exhaustion of ordinary civil remedies under Civil Procedure Code.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5 - Hlubočepy, Lamačova 824/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 11. 2012 č. j. 19 C 99/2012-26 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013 č. j. 30 Co 69/2013-45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro odepření práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 90 Ústavy a pro porušení práva na zákonného soudce garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2013 č. j. 30 Co 69/2013-45 odmítl jako nepřípustné odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 11. 2012 č. j. 19 C 99/2012-26, jímž jí bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 846 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podmínky k projednání její věci obvodním soudem bez nařízení jednání dle ustanovení § 115a o. s. ř. dány nebyly, a pakliže tak soud postupoval, odňal jí možnost před ním jednat. Nesprávné je podle ní i odmítavé rozhodnutí městského soudu, neboť nevzal v úvahu, že odvoláním brojila proti rozsudku pro uznání; obvodní soud totiž ve výzvě dle ustanovení § 114b o. s. ř. právě vydání takového rozsudku avizoval. Stěžovatelka je rovněž názoru, že soud rozhodl v nesprávném složení, jen předsedkyní senátu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu).

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř.

Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Právě takové námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlila, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) a odst. 4 o. s. ř., případně ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. zahájila.

Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud i v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji podle citovaného § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2013

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj