Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible and unfounded regarding bankruptcy law interpretation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Františka Marečka, zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem Zarámí 4422, Zlín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3905/2010-941 ze dne 31. 10. 2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 Ko 46/2009-865 ze dne 27. 1. 2010 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 126 K 73/97-823 ze dne 20. 4. 2009, ve znění opravného usnesení č. j. 126 K 73/97-836 ze dne 22. 6. 2009, a o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 126 K 73/97-823 ze dne 20. 4. 2009, ve znění opravného usnesení č. j. 126 K 73/97-836 ze dne 22. 6. 2009, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 13. 5. 2013, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 126 K 73/97-823 ze dne 20. 4. 2009, ve znění opravného usnesení č. j. 126 K 73/97-836 ze dne 22. 6. 2009, schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkurzní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkurzní podstaty a určil odměnu správce konkurzní podstaty. Stěžovatel (úpadce) napadl usnesení krajského soudu odvoláním, nicméně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením č. j. 3 Ko 46/2009-865 ze dne 27. 1. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3905/2010-941 ze dne 31. 10. 2012 jako nepřípustné odmítnuto pro nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval obsah svých předchozích podání učiněných v řízení před obecnými soudy. Na těchto námitkách i nadále setrval, tzn., měl za to, že krajský soud a správce konkurzní podstaty postupovali v jeho věci v rozporu s ustanoveními § 1 odst. 1, § 8 odst. 2, § 11 odst. 5, § 11 odst. 7, § 12 odst. 1 a 2 a § 29 odst. 1 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"); vrchnímu a Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýkal, že tento protiprávní postup aprobovaly. Dle stěžovatele tak došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i práva na ochranu vlastnictví, garantovaných ustanoveními čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl jak výše uvedeno a aby odložil vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu do doby, než bude o jeho ústavní stížnosti rozhodnuto.

II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výjimkou níže uvedenou, přípustná, a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Podstata ústavní stížnosti spočívala v nesouhlasu stěžovatele s právním názorem obecných soudů týkajícím se interpretace výše vypočtených ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se argumentací stěžovatele řádně zabývaly a své závěry, vedoucí ke schválení konečné zprávy, resp. vyčíslení nákladů správce konkurzní podstaty, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly.

Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší.

Námitkami stěžovatele, vztahujícími se k výběru kupce při prodeji majetku konkurzní podstaty mimo dražbu, se pak Ústavní soud nemohl meritorně zabývat. Již Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na skutečnost, že argumentace stěžovatele stran neprojednání námitky proti konečné zprávě z obsahového hlediska odpovídá zmatečnostnímu důvodu dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Z obsahu ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost využil.

Z důvodů výše uvedených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, dílem jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu