Constitutional Court dismisses appeal claiming excessive sentence and evidence bias in murder attempt case.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele I. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Miluší Šigutovou, advokátkou, se sídlem Na Bílé 1231, Choceň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 č. j. 4 Tdo 642/2012-46, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 8 To 116/2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2011 č. j. 2 T 7/2011-1347, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dne 25. 9. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž byl uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy uskutečněného ve stadiu pokusu, ze spáchání přečinu poškození cizí věci a z přečinu porušování domovní svobody a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šestnácti roků, když pro jeho výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Stěžovatel má přitom za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) garantovaná mu zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Konkrétně stěžovatel soudům vytýká - řečeno souhrnně - že neprovedly některé jím navrhované důkazy (respektive provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch) a že mu uložily nepřiměřeně vysoký trest. Stěžovatel chtěl zapálením domu poškozených tyto toliko vystrašit a způsobit jim škodu, nikoliv je ovšem zabít.

II. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.

Ústavní soud po přezkoumání - a to i s ohledem na vyžádaný spisový materiál vedený Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 7/2011 - věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily; nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.

Již jen z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy při posuzování stěžovatelovy viny vycházely z celého souboru různorodých důkazů, z nichž po jejich vyhodnocení učinily zcela akceptovatelné právní závěry; v tomto ohledu se vlastně stěžovatelova stížnostní argumentace s podstatnou částí odůvodnění napadených rozhodnutí míjí. Není proto správný závěr v ústavní stížnosti obsažený, že obecné soudy rozhodovaly o stěžovatelově vině a trestu jen na základě selektivně vybíraných důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele (nebo že by důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele vyložily pro něho nevýhodným způsobem).

Namítá-li stěžovatel dále v ústavní stížnosti, že nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědci, kteří by mimo jiné potvrdili, že stěžovatel nechtěl poškozené zabít, pak soud tyto svědky nepovažoval za nutné vyslechnout, neboť jeho právní závěry vychází z toho, že stěžovatel neměl přímý úmysl poškozené usmrtit, ale s eventualitou, že by ve svém domě mohli uhořet, byl srozuměn.

Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu