Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding right to fair trial in unjust enrichment case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Kobzy, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Údolní 5, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 23/2013-60 ze dne 13. března 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivé projednání věci domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 23 EC 52/2012-31 ze dne 15. listopadu 2012 rozhodl o žalobě spol. INTEGRAM nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, o.s. (dále jen "žalobkyně") proti stěžovateli o vydání bezdůvodného obohacení tak, že v částce 10.375,- s úrokem z prodlení 7,75 % ročně z této částky od 14. prosince 2011 do zaplacení žalobu zamítl (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni 12 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně z této částky od 14. prosince 2011 do zaplacení (výrok II.) a žalobkyni uložil zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 10.270,- Kč (výrok III.). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozhodl, že řízení o odvolání žalobkyně do odstavce II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, tedy do té jeho části, kterou byla žalobkyni přiznána částka 12,- Kč s úrokem z prodlení 7,75% ročně z této částky od 14. prosince 2011 do zaplacení, se zastavuje (výrok I.), že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.375,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky od 14. prosince 2011 do zaplacení (výrok II.), že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech prvostupňového řízení částku 13.289,15 Kč (výrok III.) a že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 16.471,10 Kč (výrok IV.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost podává proto, že jeho věc "nebyla spravedlivě projednána a strana žalující byla VS zvýhodněna, protože jí nebylo uloženo své tvrzení dokázat".

Stěžovatel považuje za správné, pokud je integrální součástí sportovního přenosu hudba, aby za tuto hudbu dostali umělci odpovídající odměnu. Takové sportovní přenosy jsou podle stěžovatele například krasobruslení, sportovní tance, akvabely, nebo aerobik. Provozovnu stěžovatele však podle ústavní stížnosti navštěvují hosté za účelem kolektivního sledování jiných sportů - hokeje, fotbalu, boxu nebo tenisu, přičemž o sporty uvedené v předchozí větě zájem nemají.

Žalobkyně i Vrchní soud v Olomouci se podle stěžovatele mylně domnívají, že pouze existence nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1135/11

dostačuje, aby bylo prokázáno, že návštěvníkům sportbaru je při sledování sportovního přenosu zpřístupněna také hudební produkce. Podle stěžovatele je nepochybné, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že v provozovně žalovaného jsou sledovány sporty, jejichž součástí je hudba. Postup Vrchního soudu v Olomouci, kterému podle ústavní stížnosti jako důkaz ke změně rozsudku soudu prvního stupně postačil nález Ústavního soudu, byl podle stěžovatele jednoznačně postupem, jímž bylo potlačeno právo na spravedlivé projednání věci, když žalobkyně nemusela před Vrchním soudem v Olomouci ke svému tvrzení předložit nezpochybnitelný důkaz.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím v souladu s principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, přičemž jeho závěr podle náhledu Ústavního soudu nelze označit za projev libovůle, ani za extrémně rozporný s principy spravedlnosti. Jeho rozhodnutí je pak souladné i s usnesením (jedná se usnesení, nikoli o nález, jak mylně uvádí stěžovatel) Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1135/11

ze dne 28. dubna 2011, ze kterého Vrchní soud v Olomouci též přiléhavě cituje. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na toto své rozhodnutí, stejně jako na napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pouze odkazuje s tím, že ústavní stížnost stěžovatele, postrádající relevantní ústavněprávní argumentaci (a obsahující množství písařských i gramatických chyb, což nesvědčí o její pečlivé přípravě) důvod k jeho kasačnímu zásahu založit nemohla.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta přiložené k ústavní stížnosti nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu