Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process and property rights violated in execution cost order.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Hynka Čermáka, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, AK se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 9. 2012 č. j. 55 EXE 13921/2010-60 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí obecného soudu, neboť v něm spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení práva vlastnit majetek zakotveného v ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny a zároveň porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ve své ústavní stížnosti brojil stěžovatel proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 55 EXE 13921/2010-60, jímž obecný soud rozhodl o jeho námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce tak, že nepřiznáním náhrady za osobní doručení písemnosti náklady exekuce snížil o 200,- Kč, a v části zbývající potvrdil výši nákladů vypočtenou exekutorem.

Stěžovatelovy námitky směřovaly zejména vůči postupu exekutora při nakládání s přeplatkem, jenž stěžovateli u exekutora vznikl v důsledku spojení osmi samostatných exekučních řízení vedených mezi týmiž účastníky ohledně pohledávek shodné povahy pod sp. zn. 55 EXE 20070/2009 (dále i "společné řízení" či "společná exekuce"). Pakliže totiž přeplatek existoval i v okamžiku doručení exekučního příkazu ve věci sp. zn. 55 EXE 13921/2010 a byl exekutorem použit k úhradě předmětné exekuční pohledávky, měla být tato úhrada dle názoru stěžovatele posouzena jako dobrovolné splnění povinným a náklady exekuce měly být odpovídajícím způsobem kráceny. Stěžovatel rovněž namítal, že při vyúčtování nákladů oprávněné na právní zastoupení nebyla respektována judikatura Ústavního soudu, neboť náklady měly být vyčísleny pouze ve výši, které by dosáhly, kdyby došlo ke spojení řízení s řízením společným. Obecný soud uznal námitky stěžovatele částečně oprávněnými v části týkající se náhrady za osobní doručení vyúčtované exekutorem nad rámec paušální sazby pro náhradu hotových výdajů a ve zbytku příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval a prohloubil argumenty obsažené již v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatel zejména poukazuje na nezákonnost přeplatku a jeho následného zadržování a na absurditu posouzení započtení přeplatku na exekuční pohledávku jako vymožení exekuční povinnosti exekutorem. Stěžovatel dále brojil proti výši náhrady nákladů právního zastoupení oprávněné v exekučním řízení a odkazoval v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1881/11

ze dne 16. 1. 2012 a

sp. zn. I. ÚS 3923/11

ze dne 29. 3. 2012.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele stran nepřiměřené výše přeplatku vzniklého v rámci vymáhání společné věci, a to ve vztahu k výši celkově vymáhané částky. Zároveň však považuje za potřebné zohlednit okolnost, že přeplatek ve společném řízení nevznikl nezákonně, nýbrž v důsledku dodatečného spojení osmi exekučních věcí majícího za následek výrazné snížení nákladů exekuce, a že byl určen primárně k zajištění úhrady nákladů společné exekuce. Není tudíž možno přisvědčit názoru, že přeplatek představoval šikanózní zadržování stěžovatelových prostředků uskutečněné s cílem znemožnění dobrovolného splnění exekuční povinnosti. Sama nepoměrná výše přeplatku není vzhledem k jedinečné okolnosti jeho vzniku způsobilá založit porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani argumentu dobrovolného plnění stěžovatelem. Ústavní soud se ztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že dne 24. 3. 2011 - v okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce stěžovateli - přeplatek exekutor skutečně držel, a zároveň i konstatuje, že tuto skutečnost sám exekutor nikdy nepopíral. Z obsahu spisu však vyplývá, že k uhrazení pohledávky oprávněné v předmětné věci nedošlo pouhým automatickým započtením přeplatku, nýbrž že exekutor ve věci provedl úkony směřující k vymožení pohledávky. Přestože zadržování části přeplatku ve svém sdělení ze dne 16. 11. 2011 odůvodnil exekutor částečně i neukončením řízení o zastavení exekuce v předmětné věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že na úhradu exekuční pohledávky z přeplatku vzniklého v jiném exekučním řízení nelze v případě, že započtení předcházely úkony směřující k samostatnému vymožení exekuční pohledávky, nahlížet jako na dobrovolné plnění povinným.

V otázce stěžovatelem namítaného nespojení řízení Ústavní soud ze spisu zjistil, že exekutor nepřistoupil ke spojení předmětného řízení s řízením společným z vlastní iniciativy, ačkoliv se řízení týkala pohledávek shodné povahy a totožné oprávněné. Ze spisu rovněž i plyne, že stěžovatel podal dne 8. 4. 2011 exekutorovi návrh na zastavení exekuce, jenž byl dne 28. 3. 2012 obecným soudem zamítnut. Na základě výše uvedeného došel Ústavní soud k závěru, že se předmětné řízení nacházelo v procesní fázi odlišné od procesní fáze společného řízení - a to z iniciativy samotného stěžovatele - a odůvodnění procesního postupu exekutorem proto neshledal účelovým. Jelikož ze spisu ani nevyplývá, že by stěžovatel v průběhu exekučního řízení aktivně usiloval o spojení věcí, lze dle názoru Ústavního soudu exekutorův postup v projednávané věci akceptovat.

Stěžovatelův odkaz na nálezy Ústavního soudu týkající se otázky výše náhrady nákladů právního zastoupení oprávněné v exekučním řízení hodnotí Ústavní soud jako nepřípadný pro odlišné skutkové okolnosti, jež stěžovatelem citovaným nálezům předcházely.

Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že se obecný soud ve svém rozhodnutí námitkami vznesenými stěžovatelem zabýval, reagoval na ně, svůj právní názor řádně odůvodnil, a jeho rozhodnutí tak z hlediska práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny obstojí. Citované nálezy Ústavního soudu (dostupné na http://nalus.usoud.cz) není možné vzhledem ke specifickým okolnostem případu stěžovatele na danou věc vztáhnout, a obecnému soudu tudíž nelze vytknout ani nerespektování judikatury Ústavního soudu spojené s porušením čl. 89 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Ústavy.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. května 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu