Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to pending legal remedy and separation of powers.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky KV Arena, s. r. o., IČ 279 68 561, se sídlem Karlovy Vary, Západní 1812/73, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Polská 4, proti výroku II. rozhodnutí rozhodce JUDr. Dominika Brůhy, Ph.D., se sídlem Koněvova 54/1107, 13000 Praha 3, ze dne 13. 2. 2013, o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti výroku II. citovaného rozhodnutí a o návrhu stěžovatelky na zrušení "ustanovení § 11 až § 14 zákona č. 2/1991 Sb, o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu týkajícím se kolektivních sporů o uzavření kolektivní smlouvy", takto:

Ústavní stížnost a návrhy se odmítají.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí rozhodce, kterým prý došlo k porušení jejích základních práv (např. podle 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Dále se domáhá výroků uvedených v záhlaví tohoto usnesení.

Napadeným rozhodnutím rozhodce bylo rozhodnuto takto:

"I. Návrh Odborové organizace, aby čl. 14.odst. 14.5.7. kolektivní smlouvy zněl

"Příplatek za přestavbu haly.

Zaměstnanec obdrží při přestavbě haly pro kulturní či jinou činnost za každou hodinu převyšující 8 hodin práce, příplatek nejméně ve výši 50,-KČ za hodinu."

se zamítá.

II. Čl. 14. odst. 14.11.15. kolektivní smlouvy zní takto:

"Nárůst mezd

Zaměstnavatel je povinen v roce 2013 navýšit průměrný hrubý měsíční výdělek v podniku nejméně o 2,3% oproti průměrnému výdělku v roce 2012."".

Stěžovatelka souhlasí s výrokem I. shora citovaného rozhodnutí rozhodce, který nenapadla žádným opravným prostředkem. Stěžovatelka však nesouhlasí s výrokem II.; tento výrok - jak sama uvedla - napadla opravným prostředkem dle § 14 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, a to podáním adresovaným Krajskému soudu v Plzni, kde je věc projednávána pod sp. zn. 19 C 25/2013. To bylo zjištěno i z přiložené kopie uvedeného podání.

Stěžovatelka uvádí, že není dosud zřejmé, jakým způsobem bude o jejím opravném prostředku vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19C 25/2013, rozhodnuto. Obává se toho, aby - v případě vyslovení nepřípustnosti opravného prostředku podle zákona o kolektivním vyjednávání krajským soudem - nepromeškala lhůtu k podání ústavní stížnosti. Z opatrnosti se tedy rozhodla podat správní žalobu i ústavní stížnost.

II. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která - jak je uvedeno - se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska Ústavní soud v projednávaném případě vzal v úvahu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozornila, že ve věci byl současně s ústavní stížností podán opravný prostředek dle § 14 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Jeho kopii přiložila i k ústavní stížnosti.

Ústavní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí rozhodce se skutečně v poučení uvádí toto: "Proti tomuto rozhodnutí rozhodce lze podle § 14 zák. č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, podat návrh na zrušení nebo změnu rozhodnutí rozhodce, a to do patnácti dnů od jeho doručení ke krajskému soudu...".

Toto poučení ze strany rozhodce je klíčové. Totiž, i kdyby se později ukázalo (na základě rozhodnutí krajského soudu), že podání stěžovatelky přípustné ze zákona nebylo - čehož se obává stěžovatelka - stěžovatelka by lhůtu k podání ústavní stížnosti zachovánu měla. To plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010,

sp. zn. III. ÚS 1573/10

, usnesení ze dne 4. 9. 2009,

sp. zn. I. ÚS 2178/09

). Ústavní soud v těchto rozhodnutích - za situace, kdy stěžovatelé postupovali v důvěře ve správnost poučení poskytnutého jim rozhodujícím orgánem, byť bylo toto poučení nesprávné - považuje ústavní stížnost za včasnou. To proto, že nedostatky v činnosti orgánů veřejné moci nemohou jít k tíži účastníků řízení. Existují i další srovnatelné případy; tam Ústavní soud původně odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou pro souběžné podání dovolání, leč dovolání bylo posléze odmítnuto jako nepřípustné ze zákona; přesto Ústavní soud novou ústavní stížnost považoval za včasnou (srov. usnesení ze dne 24. 11. 2011,

sp. zn. IV. ÚS 1461/11

). Koneckonců, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi kritizoval obecné soudy, pokud přes vadné poučení nižších instancí odmítly opravný prostředek účastníka řízení jako opožděný (srov. např. nález ze dne 20. 2. 2002,

sp. zn. II. ÚS 618/01

, nález ze dne 18. 11. 2004,

sp. zn. III. ÚS 332/04

); tím spíše by sám takto kritizovaným způsobem u stěžovatelky v budoucnu nepostupoval, jestliže se stěžovatelka řídila poučením obsaženým v napadeném rozhodnutí.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti tedy stěžovatelku nepoškozuje.

Je proto zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

III. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Vzhledem k tomu byl odmítnut i návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a akcesorický návrh na zrušení ustanovení zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu