Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding bagatelness of civil dispute.

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ludmily Lejnarové, advokátky, zastoupené Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, se sídlem AK v Praze 1, Pařížská 9, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. ledna 2013 č. j. 10 C 35/2011-97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí odpovídá zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť se jím cítí dotčena ve svých základních právech, a to konkrétně právu na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, právu na respektování principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Současně byl porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 odst. 1, čl. 96 Ústavy České republiky. Uvedla, že rozsudek je v rozporu s principem právní jistoty, který vyžaduje přesnost a předvídatelnost soudního rozhodnutí, vylučuje libovůli, svévoli a přepjatý formalismus při rozhodování.

Napadený rozsudek vzešel z řízení, v němž obvodní soud projednal žalobu, kterou se obchodní společnost CFS-FINANCIAL SERVICES spol. s r. o. (dále jen "žalobce") po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 1 600 Kč s příslušenstvím. Částka v žalobě představovala pohledávku, kterou stěžovatelka jako komisionář získávala ve výběrových řízeních od Dopravního podniku města Brna, a. s., pro komitenta, právního předchůdce žalobce, a měla ji pro něj vymáhat. Stěžovatelka tvrdila, že žalobce nebyl nikdy vlastníkem pohledávky, platně nedošlo ke změně držitele práv k pohledávce a nalézací soud zasáhl svým rozhodnutím do vlastnického práva stěžovatelky.

Stěžovatelka uvedla, že soud nalézací nepostupoval v řízení dle pravidel, ale svévolně, konkrétně se nevypořádal s platností Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2009, kterou stěžovatelka zpochybnila pro její neurčitost a poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu. Nalézací soud postupoval zcela formálně a zásadně se odchýlil od platné právní úpravy, a svůj postup řádně neodůvodnil, což zákon neumožňuje ani u sporů bagatelních.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, dříve než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Z ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak vyplývá, že postupuje-li podle tohoto ustanovení, písemně vyhotovené rozhodnutí pouze stručně odůvodní.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba vyjít ze skutečnosti, že vylučuje-li občanský soudní řád v § 202 odst. 2 o. s. ř. u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního, jak se stěžovatelka mylně domnívá.

Ústavní stížnost je v podstatě vyloučena s výjimkou případů zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální a které působí zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

, U 43/34 SbNU 421, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2777/11

ze dne 27. 12. 2011). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn. II. ÚS 2538/09

). Ostatně podobné závěry včetně odkazů na bohatou prejudikaturu Ústavní soud formuloval i v několika rozhodnutích o návrzích stěžovatelky samotné. Argument stěžovatelky, že žalobce úmyslně tříští své nároky do mnoha řízení tak, aby věc zůstala v rovině bagatelnosti, nemůže v tomto případě dost dobře obstát.

Jak bylo řečeno, ústavní stížnost je postavena na polemice s vyhodnocením Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2009, kterou stěžovatelka zpochybnila pro její neurčitost. Soud v řízení zhodnotil předložené důkazy postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř., dospěl k závěru, že není třeba doplňovat dokazování, neboť v nezbytném rozsahu byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (str. 3-5). Jednalo se o pohledávku č. 17873703 za Bohumilem Haklem, kterou stěžovatelka nabyla dle komisionářské smlouvy. K výzvě žalobce nepředala podklady pro uplatnění pohledávky a žalobce sám podal žalobu, kterou k námitce promlčení soud zamítl. Stěžovatelka odpovídá za škodu, která žalobci vznikla opožděným podáním žaloby. Nalézací soud vyhověl žalobě co do základu i s příslušenstvím, ohledně uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. Dle odůvodnění rozhodnutí spatřoval nalézací soud důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení žalobci (mimo soudního poplatku 600 Kč) z důvodů, že uplatňuje svoje pohledávky jednotlivě v desítkách žalob. Žalobce uplatňuje po stěžovatelce své nároky po jednotlivých pohledávkách, které měl vůči třetím osobám z titulu přepravní smlouvy, ačkoli toto mohlo být žalobcem žalováno jednou žalobou.

Bez ohledu na závěr soudu v této konkrétní věci, to není okolnost, která by měla na posouzení skutkové či právní stránky případu stěžejní dopad a mohla být výjimkou z výše uvedené zásady přezkumu bagatelních sporů Ústavním soudem. Ale i když Ústavní soud odhlédne od typu sporu, žádný ze stěžovatelkou uváděných atributů práva na spravedlivý proces dotčen nebyl a postup obvodního soudu byl důvodný.

Vzhledem k uvedenému byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu