Constitutional complaint dismissed as untimely due to failure to file within statutory deadline. The court rejected the appeal against criminal convictions. The court ruled the complaint was procedurally barred by the expiration of the filing period. The court held that the complaint was untimely and thus inadmissible. The court found the complaint failed to meet statutory time limits. The court determined the complaint was procedurally barred by the expiration of the filing period.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint as untimely, ruling it inadmissible due to the expiration of the statutory filing deadline. The complainant argued that lower courts violated fair trial rights and the presumption of innocence in criminal proceedings regarding sexual abuse charges. The court determined the complaint was filed months after the final judgment was served, establishing a procedural bar that could not be overcome.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint filed after the expiration of the statutory time limit is inadmissible and cannot be considered on its merits.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti V. P., t. č. Věznice Ostrava - Heřmanice, zastoupeného Mgr. Robertem Pastorčákem, advokátem, se sídlem AK v Přerově, Horní náměstí 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2012 sp. zn. 6 Tdo 1071/2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2012 sp. zn. 3 To 36/2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. února 2012 sp. zn. 28 T 3/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. března 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatel brojil proti rozhodnutím označených soudů a tvrdil, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel uvedl přesvědčení, že soudy v řízení, ve kterém je účastníkem, nerespektují ani nejzákladnější ustanovení tr. řádu (nebyl řádně zjištěn skutkový stav, důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu atd.). Stěžovatel tvrdil, že svým postupem obecné soudy jednaly v rozporu se zákonem, nerespektovaly ustanovení o presumpci neviny, porušily zásadu in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. řádu, čl. 40 odst. 2 Listiny) a nespravedlivě odsoudily stěžovatele na základě pouhého podezření.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že tomu tak není, že ústavní stížnost je v dané věci opožděná.
4. Z obsahu připojených rozhodnutí a doručenek (č. l. 12) vyplývá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2012 (6 Tdo 1071/2012-41) bylo stěžovateli osobně doručeno 23. října 2012. Obhájce stěžovatele Mgr. Robert Pastorčák stejné rozhodnutí převzal datovou zprávou dne 24. října 2012. Ústavní stížnost, k jejímuž podání došlo až 18. března 2013, byla podána zjevně po uplynutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Na posouzení včasnosti nemůže mít vliv to, že stěžovateli bylo dne 22. února 2013 doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, odbor mimořádných prostředků č. j. NZZ 34/2013-18 o přijetí a postoupení podnětu Ministerstvu spravedlnosti. Je zřejmé, že se nejedná o poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli poskytuje, a zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a takto podaná ústavní stížnost je opožděná.
5. Jestliže tedy stěžovatel ústavní stížnost podal ve lhůtě delší, než stanoví zákon, založil tímto pro její meritorní posouzení procesní překážku, kterou nelze překonat.
6. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele jako návrh podaný opožděně mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2013
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj