Constitutional Court dismisses complaint on school canteen discrimination, ruling it lacks jurisdiction to order specific conduct.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelů Zuzany Candiglioty a nezl. Flavia Candiglioty, zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem v Brně, Bolzanova 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011, č. j. 2 Aps 3/2010-112, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2010, č. j. 29 Ca 206/2009-67, spojené s návrhem na zrušení vyhlášky č. 107/2005 Sb., o školním stravování, event. i ust. § 72 odst. 4 soudního řádu správního, a s návrhem, aby Ústavní soud vyslovil, že nečinností Základní školy Slovácká v Břeclavi a jejího zřizovatele města Břeclavi je zasahováno do vyjmenovaných konkrétních práv stěžovatelů a že Základní škole Slovácká v Břeclavi se zakazuje, aby pokračovala v diskriminačním vyloučení stěžovatelů z využívání služby školního stravování, alternativně že Základní škole Slovácká se ukládá, aby poskytovala nezletilému stěžovateli službu školního stravování v souladu s etickým přesvědčením zákonných zástupců, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů spojené s dalšími návrhy, které jsou rovněž obsaženy v záhlaví.

Podstata případu spočívá v následujících okolnostech. Stěžovatelka je matkou nezletilého stěžovatele, který byl přijat na Základní školu v Břeclavi k povinné školní docházce od školního roku 2009/2010. Stěžovatelka se před zahájením školního roku obrátila dopisem na vedení školy s požadavkem na zajištění stravy pro nezletilého výhradně rostlinného původu (tzv. veganská strava) ve školní jídelně, což odůvodnila etickým přesvědčením a zdravotními zájmy dítěte. Tento požadavek byl dopisem školy ze dne 14. 7. 2009 odmítnut s odůvodněním, že příprava takového jídla není v jejich silách. Stěžovatelka proto podala stížnost ze dne 16. 7. 2009 ke zřizovateli - městu Břeclavi, v níž poukázala na to, že odmítnutí školy je neodůvodněné a že jde o diskriminaci.

Na uvedenou stížnost reagoval starosta města vyrozuměním ze dne 3. 8. 2009. Oznámil, že postup školy byl v souladu se zákonem, neboť je nutné při školním stravování dodržovat výživové normy stanovené vyhláškou o školním stravování a že pokud stěžovatelce standardně nabízená strava nevyhovuje, není povinna ji odebírat; argumentoval zvýšenými náklady na přípravu požadované stravy. Nabídl stěžovatelce jiné řešení, a to možnost nosit do školy vlastní stravu, kterou škola jejímu synovi v době oběda ohřeje a podá. I když tato možnost stěžovatelce nevyhovovala - nemajíc jinou možnost - na tuto nabídku přistoupila a podepsala se školou dne 7. 9. 2009 dohodu o způsobu stravování žáka v základní škole.

Přesto však byla stěžovatelka přesvědčena, že došlo k zásahu do jejích práv a do práv jejího syna a k protiprávní diskriminaci. Proto se dne 31. 10. 2009 (do dvou měsíců od 1. 9. 2009, tj. prvního školního dne, kdy nebylo započato s poskytováním stravy) obrátila s žalobou proti nezákonnému zásahu Krajského soudu v Brně.

Krajský soud v Brně citovaným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že nejde o nezákonný zásah a vyrozumění ze strany školy i zřizovatele je nutné chápat jako rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Proti rozsudku podali stěžovatelé kasační stížnost.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2011, č. j. 2 Aps 3/2010-112, zrušil předcházející rozsudek krajského soudu, leč zároveň žalobu stěžovatelů sám odmítl. Ztotožnil se s názorem krajského soudu, že v dané věci bylo vydáno správní rozhodnutí v materiálním slova smyslu, avšak dovodil, že na místě bylo odmítnutí žaloby, nikoliv její zamítnutí. Nejvyšší správní soud také konstatoval, že neexistuje právo na poskytování školní stravy rostlinného původu.

Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedli, že faktický zásah do jejich práv byl nesprávně kvalifikován jako rozhodnutí v materiálním slova smyslu, aniž by to mělo oporu v právních předpisech a jejich jazykovém, systematickém a logickém výkladu; i kdyby se však jednalo o rozhodnutí v materiálním slova smyslu, pak bylo stejně nutné odlišovat samotné "rozhodnutí" od "zásahu" v podobě neposkytování stravy, neboť rozhodnutí nebylo způsobilé zasáhnout práva stěžovatelů a tuto vlastnost měl pouze samotný zásah. Podle názoru stěžovatelů právo dítěte na školskou službu, a tedy i školní stravování, a právo na rovný přístup k této službě vyplývá ze zákona, konkrétně z § 21 školského zákona ve spojení s antidiskriminačním zákonem. Z toho důvodu je vyloučeno, aby o tom, zda toto právo existuje či neexistuje, konstitutivně rozhodoval ředitel školy. Žáci mají toto právo zaručeno přímo zákonem, a pokud mají o službu zájem, pak škola je pouze faktickým úkonem do školního stravování zařadí.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti vyhlášce č. 107/2005 Sb., o školním stravování (dále jen "vyhláška"), která byla aplikována školou a zřizovatelem v předsoudním posouzení případu. Stěžovatelé považují tuto vyhlášku za protiústavní mj. proto, že prý v rozporu s dikcí zmocňovacího ustanovení zákona omezuje právo některých dětí na školní stravování a byla přijata Ministerstvem školství, aniž by zahrnula připomínky Ministerstva zdravotnictví, byť samo Ministerstvo školství nemá žádné kompetence v oblasti ochrany zdraví.

Dále stěžovatelé protestují proti závěru Nejvyššího správního soudu, že ve věci k žádném zásahu do práv a diskriminací nedošlo; to je podle nich nepřesvědčivé a argumentaci soudu považují za "vysoce tendenční". Sami podali obsáhlou argumentaci, polemizující se závěry soudu.

Konečně, stěžovatelé uvedli, že došlo - v případě stěžovatelky - též k porušení jejího práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života chráněného čl. 10 Listiny a Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to proto, že stěžovatelka byla z diskriminačního důvodu přinucena nevyužívat služeb, které jsou standardně nabízeny všem rodičům, a naopak ve svém volném čase synovi připravovat obědy. Existují sice rodiny s matkami v domácnosti, které službu školního stravování nevyužívají a obědy každý den svým dětem vaří, avšak rodina stěžovatelů mezi tyto domácnosti nepatří. Stěžovatelka jako matka nezletilého je zaměstnána a v době jeho nástupu do školy byla ještě studentkou denního vysokoškolského studia a otec pracuje v zahraničí. Proto jen díky úsilí stěžovatelky a pomoci její matky byla rodina schopna každý den nezletilému stěžovateli připravovat obědy. To prý bylo spojeno se značným vytížením, neboť stěžovatelka (unavená z pracovního dne) byla často nucena vařit jídlo v nočních nebo ranních hodinách, což zasáhlo její soukromý život.

Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud

I.) napadené rozsudky zrušil a eventuálně zrušil i ust. § 72 odst. 4 soudního řádu správního,

II.) zrušil vyhlášku č. 107/2005 Sb., o školním stravování,

III.) vyslovil, že nečinností Základní školy Slovácká v Břeclavi a jejího zřizovatele města Břeclavi je zasahováno do práv stěžovatelů chráněných čl. 3, 15, 16 a 33 Listiny základních práv a svobod a článkem 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práv stěžovatele č. 2 chráněných čl. 31 a 33 Listiny základních práv a svobod a práv stěžovatelky chráněných čl. 10 Listiny základních práv a svobod a článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

a IV.) vyslovil, že Základní škole Slovácká v Břeclavi se zakazuje, aby pokračovala v diskriminačním vyloučení stěžovatelů z využívání služby školního stravování, alternativně že Základní škole Slovácká se ukládá, aby poskytovala nezletilému stěžovateli službu školního stravování v souladu s etickým přesvědčením zákonných zástupců.

II. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná a zčásti se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

O zjevnou neopodstatněnost se jedná, pokud jde o napadení rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011, č. j. 2 Aps 3/2010-112.

Tu Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Pokud jde o samotné meritum věci, stěžovatelé spatřují zásah do svých základních práv v zásadě ve skutečnosti, že nebylo vyhověno jejich požadavku, aby škola zajistila nezletilému stěžovateli výlučně veganskou stravu. Nejvyšší správní soud se podle názoru Ústavního soudu danou věcí podrobně zabýval a logicky, přiměřeně a vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč dospěl k závěru, že v dané věci bylo v materiálním slova smyslu vydáno správní rozhodnutí; dovodil, že právo na přístup k veřejnému stravování je sice veřejným subjektivním právem, leč neexistuje právní nárok na to, aby školní jídelna plně zajišťovala tzv. veganskou stravu. V tom nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv, jak Nejvyšší správní soud rovněž usoudil. V podrobnostech lze odkázat na přehledné odůvodnění napadeného rozhodnutí, ke kterému nemá Ústavní soud - a to ani z hlediska ústavnosti - v zásadě co doplnit.

Jen pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka se zřejmě domnívá, že v případech, kdy o určitý druh stravování svého syna školu požádá, je tomuto požadavku bez dalšího nutno vyhovět. Tak kategoricky však postupovat nelze. Posoudí-li se navíc konkrétní okolnosti jedinečného případu, je nutno konstatovat, že škola se snažila stěžovatelce i jejímu synovi vyjít maximálně vstříc, jestliže jí nabídla možnost nosit do školy veganskou stravu, kterou (škola) jejímu synovi v době oběda ohřeje a připraví. Ani v tom, že se matka o dítě tímto způsobem starala, neshledal Ústavní soud neoprávněné zasahování do jejího soukromého a rodinného života; považuje naopak téměř za absurdní je v tomto přirozeném konání spatřovat.

S uvedenými závěry napadeného rozhodnutí a s postupem Nejvyššího správního soudu v daném případě je tedy možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, pochopitelně nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva.

1) V části, ve které ústavní stížnost napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2010, č. j. 29 Ca 206/2009-67, je nepřípustná, jelikož uvedený rozsudek byl již zrušen, a to právě rozsudkem Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 5. 5. 2011, č. j. 2 Aps 3/2010-112.

2) Pokud stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud vyslovil, že nečinností Základní školy Slovácká v Břeclavi a jejího zřizovatele města Břeclavi je zasahováno do shora vyjmenovaných práv stěžovatelů a že Základní škole Slovácká v Břeclavi se zakazuje, aby pokračovala v diskriminačním vyloučení stěžovatelů z využívání služby školního stravování, resp. alternativně že Základní škole Slovácká se ukládá, aby poskytovala nezletilému stěžovateli službu školního stravování v souladu s etickým přesvědčením zákonných zástupců, je takový petit nutno považovat za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Stěžovatelé by mohli maximálně žádat - pokud shledávají zásah do svých práv v jiném zásahu veřejné moci než je rozhodnutí - aby bylo určitému orgánu zakázáno v porušování práva pokračovat a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením. Stěžovatelé však v ústavní stížnosti žádají, aby bylo určitým orgánům přikázáno konat určitým způsobem, což je navíc kombinováno s požadavkem kasačního rozhodnutí - zrušením napadených rozsudků, vydaných ve věci. Takovou kompetencí však Ústavní soud nedisponuje (srov. § 82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, zčásti jako nepřípustná a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Z uvedených důvodů je nutno odmítnout i návrh na zrušení vyhlášky č. 107/2005 Sb., o školním stravování, resp. ust. § 72 odst. 4 soudního řádu správního, protože takový návrh sdílí osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu