Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's criminal judgment on evidence evaluation and trial length.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's criminal decision, finding the appeal clearly unfounded. The applicant argued that evidence was misinterpreted and the trial duration was excessive, but the Supreme Court had already adequately addressed these points within its reasoning. The Court ruled that the Supreme Court's assessment of evidence did not exceed rational limits and that the applicant failed to directly confront the court's specific arguments.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints against criminal judgments are dismissed when the Supreme Court's reasoning sufficiently addresses the applicant's arguments and the applicant fails to directly confront the court's specific evaluation of evidence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele S. R., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2013 č. j. 7 Tdo 8/2013-32, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu vydané v jeho trestní věci. Namítal, že v řízení před nalézacím, jakož i odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy a rozhodně z nich nelze dovodit jeho vinu. Dále obecným soudům vytkl, že trestní řízení trvalo nepřiměřenou dobu a vyslovil přesvědčení, že po více než deseti letech jeho bezúhonného života není v souladu s účelem zákona, že nad ním v jeho 58 letech byl soudem vysloven dohled probačního úředníka.
Z těchto v návrhu blíže vyložených důvodů, se současným konstatováním, že Nejvyšší soud tato pochybení nenapravil, se stěžovatel cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud dostatečně rozvedl rozhodovací důvody, pro které dovolání stěžovatele odmítl [265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Poté, co posoudil (v ústavní stížnosti shodně opakované) skutkové námitky stěžovatele, dospěl totiž k závěru, že hodnocení důkazů ze strany obecných soudů jakýmkoliv excesem (nadto extrémním), spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, zatíženo není (srov. kupř. nálezy
sp. zn. I. ÚS 55/04
,
II. ÚS 193/04
,
IV. ÚS 216/04
,
I. ÚS 670/05
,
II. ÚS 29/06
).
Formuluje-li navrhovatel v ústavní stížnosti opětovně kritiku vůči hodnocení důkazů, s nimi spjaté úvahy Nejvyššího soudu obsažené v odůvodnění napadeného usnesení jakkoliv přímo svou konkrétní oponenturou nekonfrontuje; toliko předkládá poněkud mimosměrně vlastní hodnocení před nalézacím soudem provedených důkazů. Takto nezbývá než konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež v mezích dovolacího přezkumu dostatečně reaguje na argumentační tvrzení stěžovatele, z ústavněprávního pohledu obstojí.
Na okraj Ústavní soud uvádí, že délku trestního řízení potom zohlednil náležitě Městský soud v Praze (v usnesení ze dne 19. června 2012 sp. zn. 61 To 198/2012) při svých úvahách o přiměřenosti (oproti verdiktu soudu nalézacího plynoucího z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. března 2010 sp. zn. 1 T 152/2010) toliko podmíněného uložení trestu odnětí svobody (srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 554/04
,
I. ÚS 603/06
,
I. ÚS 2859/09
,
I. ÚS 1305/09
) a skutečnost, že shledal potřebu vyslovit nad stěžovatelem dohled je výrazem jeho nezávislého soudního rozhodování učiněného v mezích § 81 odst. 1 ve spojení s § 84 trestního zákoníku.
V důsledku uvedeného posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, a proto bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu