Constitutional Court dismisses appeal against civil court ruling rejecting delayed appeal due to procedural exhaustion.

Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele Jana Krupky, zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Vyšehradská 320/49, 128 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2013 č. j. 29 Co 425/2012-75, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. prosince 2011 č. j. 24 C 505/2001-45 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. července 2001 sp. zn. 24 C 505/2001, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání směřující do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. prosince 2011 č. j. 24 C 505/2001-45, kterým byl (k žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelem) zamítnut návrh na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. července 2001 sp. zn. 24 C 505/2001.

Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle zevrubně odůvodněného návrhu mělo se tak stát ohledně rozhodování Městského soudu v Praze - stručně shrnuto - tím, že obecný soud nesprávně interpretoval v daném případě možnost náhradního doručení ve smyslu § 46a a § 49 o. s. ř. Stěžovatel se posléze pro své výhrady domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Z pohledu posouzení námitek stěžovatele nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti zamítavému rozsudku, připínajícímu se k prvotně žalovanému nároku, který představuje tzv. bagatelní částku, ve vztahu k němuž není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Potud není bez významu, že Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

III. ÚS 405/04

,

III. ÚS 602/05

,

III. ÚS 748/07

,

IV. ÚS 3247/07

, všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy

sp. zn. III. ÚS 137/08

,

I. ÚS 3143/08

, usnesení

sp. zn. III. ÚS 103/10

nebo nález

sp. zn. III. ÚS 3659/10

a contrario).

Tak tomu ovšem v případě stěžovatele není.

Argumentačně konzistentní tvrzení obsažená v odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu důvod pro kasační zásah nezakládají. Stěžovatel totiž očividně přehlíží jednak skutečnost, dle níž bylo doručováno ve shodě s jím svobodně vyjádřenu vůlí na jím zvolenou adresu, a jednak také z toho z povahy věci plynoucí důsledky pro daný případ. Judikatura, na níž stěžovatel odkázal, připíná se k úpravě obsažené v občanském soudním řádu účinné před novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., resp. nemá v daném ústavněprávním kontextu dostatečnou relevanci. Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 85 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR] posoudil námitky stěžovatele z pohledu materiálního, tudíž pod aspektem smyslu a účelu ustanovení § 46a a § 49 o. s. ř., pročež zásah do práva na spravedlivý proces v daném případě neshledal.

Z toho, že označeným (ústavně souladným) usnesením Městského soudu v Praze bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání, potom plyne, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Proto je ústavní stížnost ve vztahu k předcházejícím (v záhlaví označeným) rozhodnutím nepřípustná.

V důsledku uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2013

Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu