Constitutional Court dismisses appeal claiming ordinary courts violated equal treatment and right to legal aid.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti P. M., právně zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Ferfeckým, Podhorská 28, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 31/2012, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 1 Co 111/2011 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2010 sp. zn. 36 C 150/2010, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 36 C 150/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 9. 4. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal omluvy a nemajetkové újmy na jemu Českou advokátní komorou určené advokátce, která měla zasáhnout do jeho osobnostních práv tím, že nepodala včas ústavní stížnost ve věci stěžovatele. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy při posuzování jeho případu nerespektovaly zásady vyjádřené v ustanovení § 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), čímž porušily především svoji povinnost dbát na rovné postavení účastníků řízení a zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy. V neposkytnutí právní pomoci spatřuje stěžovatel zásah do svých osobnostních práv.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto se v souvislosti s projednávaným případem dostatečně zabývaly tvrzeným zásahem do osobnostních práv stěžovatele. Obsah pojmu osobnostních práv byl ze strany obecných soudů vyložen a stejně tak byl učiněn ústavně konformní závěr o tom, z jakých důvodů nelze považovat porušení povinností advokáta vůči klientovi za zásah do osobnostních práv klienta. V podrobnostech lze na usnesení obecných soudů odkázat.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).

Podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu