Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for negligent traffic offense due to lack of procedural error.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 233/2012, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011, č. j. 10 To 500/2011-312, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 8. 2011, č. j. 2T 3/2011-299, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní soud zjistil z vyžádaného vyšetřovacího spisu a spisu obecných soudů následující.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce byl stěžovatel (též jako obviněný) uznán vinným, že "v obci Kounice, okres Nymburk, dne 22. 05. 2010 kolem 10:30 hodin, se jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Omega, nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život a zdraví jiných osob a plynule vyjel z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci silnici III. třídy číslo 2721 v km 0,355 této silnice, přičemž nedal přednost po uvedené silnici zleva přijíždějícímu motocyklu zn. Suzuki Bandit 650 S, řízenému R. K., v důsledku čehož došlo ke střetu a dopravní nehodě, při které utrpěli řidič motocyklu Suzuki Bandit R. K. otřes mozku, zlomeniny 3., 5. a 7. žebra vpravo s pneumotoraxem, pohmoždění plic, zhmoždění levého kolene a zhmoždění palců obou horních končetin s následnou hospitalizací od 22. 05. 2010 do 10. 06. 2010 a pracovní neschopností do 12. 09. 2010 a spolujezdkyně na motocyklu Suzuki Bandit V. P. zlomeniny obou stydkých kostí, zlomeninu distálního rádia vlevo, zlomeninu levého hlezna, zlomeninu dolního konce vřetenní kosti vlevo, zlomeninu výběžku 5. krčního obratle a otřes mozku, s následnou hospitalizací od 22. 05. 2010 do 10. 08. 2010 a dosud trvajícím léčením.".

Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

Okresní soud především posoudil, zda stěžovateli muselo být skutečně zřejmé, že se nachází na účelové komunikaci a nikoliv na vozovce stejné úrovně, jak on tvrdil. Za účasti soudce, obhájce, stěžovatele a Policie bylo provedeno mimo jiné ohledání na místě dopravní nehody, a to tak, že všichni účastníci si trasu, kudy jel stěžovatel, prošli pěšky a současně se trasa natáčela pomocí videokamery. Trasu rovněž projeli automobilem. Na základě doplněného dokazování soud prvního stupně dospěl (str. 3 rozsudku) k závěru, že "ze stavu a charakteru účelové komunikace muselo být obžalovanému bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že se nenachází na silnici, ale účelové komunikaci, na tom nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že zhruba v polovině této cesty se tato mění v asfaltovou a je opatřena i veřejným osvětlením, kdy nakonec u ústí před křižovatkou je i poněkud širší než silnice III. třídy.".

Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud především uvedl, že i Krajský soud v Praze v napadeném usnesení oprávněně zdůraznil, že "...pro rozhodnutí o vině je zcela nepodstatné, že podle pasportizace komunikací je předmětná komunikace účelová.... Rozhodující je, že takto nebyla označena a rozhodnout o vině obžalovaného lze pouze tehdy, je-li z jejího charakteru nepochybně zřejmé, že nejde o běžnou místní komunikaci. Pro rozhodnutí proto nemá podstatný význam ani informace úřadu územního plánování o zařazení komunikace do plochy místních komunikací. Dle zjištění okresního soudu ohledáním místa dopravní nehody je charakter a stav komunikace, po níž obžalovaný ke křižovatce přijížděl, takový, že obžalovanému muselo být zřejmé, že o běžnou komunikaci nejde.". Ze skutkového zjištění - podle Nejvyššího soudu - vyplývá, že stěžovatel při svém jednání nerespektoval (výše citovaná) ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů. Jde předně o ustanovení § 4 písm. a), b) tohoto zákona, která ukládají řidiči povinnost mimo jiné chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní a chování přizpůsobit situaci v provozu na pozemních komunikacích a řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem. Dále (pozn.: stěžovatel) porušil i ustanovení § 23 odst. 1 zmíněného zákona, neboť při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci nedal přednost v jízdě vozidlu (motocyklu) jedoucímu po pozemní komunikaci.

II. Stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv, zejména podle čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

V konkrétnostech stěžovatel namítá především následující. V době dopravní nehody nebyla dopravní značka "stůj dej přednost v jízdě" osazena, což s ohledem na stavebně technické vybavení této komunikace může přinejmenším budit dojem křižovatky bez určení přednosti v jízdě, tj. křižovatky s předností zprava. V době nehody ležela uvedená dopravní značka zkorodovaná v příkopu, pro řidiče byla neviditelná. Křížení obou komunikací nelze v žádném případě považovat za vjezd na veřejnou komunikaci z místa nacházejícího se mimo veřejnou komunikaci; takový názor obecných soudů odporuje všem zjištěním, která se ve spise nacházejí, zejména ohledání na místě samém. V tomto případě stěžovatel projížděl příslušnou obcí poprvé ve svém životě. Při vjíždění do křižovatky nemohl předpokládat, že se nachází mimo systém komunikací silničního typu (jak dovodily obecné soudy) a že při nedostatku dopravního značení nemá přednost jako vozidlo přijíždějící zprava. Stěžovatel neměl reálnou možnost porušení trestním zákoníkem chráněného zájmu ani předvídat. Neučinil nic, co by vybočovalo z přiměřeného chování řidiče.

III. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatelky neshledal.

Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad kontroly správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.

Za tohoto stavu nelze obecným soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

V konkrétnostech Ústavní soud dodává, že podstatou ústavní stížnosti byla námitka stěžovatele, že nemohl rozumně předvídat, že se se svým vozidlem nachází na účelové komunikaci a nikoli na běžné silnici. S touto námitkou se však řádně a racionálně akceptovatelně vypořádaly již obecné soudy a výše vysvětlený exces (coby kritérium přezkumu v řízení o ústavní stížnosti) dovodit nelze. Zde Ústavní soud poukazuje kupř. i na fotodokumentaci (č. l. 264 a násl.) a na str. 2 napadeného rozsudku okresního soudu, z nichž plyne, že polovina komunikace, po které stěžovatel přijel k silnici, byla tvořena toliko polní cestou, která až u domu pokračovala jako cesta asfaltová. Při běžné opatrnosti tak muselo být stěžovateli zřejmé, že se může nacházet pouze na účelové komunikaci, čemuž měl přizpůsobit svoji jízdu a zachovat potřebu opatrnosti při vjíždění do křižovatky.

V. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu