Constitutional Court annuls lower court rulings denying compensation for pre-ECHR unlawful detention under new domestic law.

K uplatňování nároku na náhradu nemateriální újmy vzniklého za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 30. dubna 2013

sp. zn. IV. ÚS 662/12

ve věci ústavní stížnosti P. C., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem na adrese Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011 č. j. 72 Co 473/2011-25 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2011 č. j. 23 C 79/2011-12, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím.

I. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011 č. j. 72 Co 473/2011-25 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2011 č. j. 23 C 79/2011-12 byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na náhradu nemajetkové újmy podle čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011 č. j. 72 Co 473/2011-25 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2011 č. j. 23 C 79/2011-12 se ruší.

Odůvodnění

I. Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. února 2012 a doplněnou podáním ze dne 6. června 2012, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovné zacházení podle čl. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru mu nárok na zaplacení nemateriální újmy za neoprávněné věznění před datem 18. března 1992 vznikl podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. října 2006

sp. zn. IV. ÚS 428/05

(N 185/43 SbNU 115) a ze dne 14. srpna 2007

sp. zn. IV. ÚS 696/06

(N 129/46 SbNU 211). K tomu stěžovatel poukázal na skutečnost, že v řadě jiných srovnatelných případů [rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb.")] Městský soud v Praze právo na náhradu nemateriální újmy uznal.

II. Rekapitulace průběhu řízení

3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 79/2011 (dále jen "soudní spis").

4. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 7. dubna 2011 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "Ministerstvo spravedlnosti") zaplacení nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši 36 000 Kč s příslušenstvím. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. října 1986 sp. zn. 2 T 303/86 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. c) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců nepodmíněně se zařazením do II. nápravně výchovné skupiny. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. prosince 1992 sp. zn. 7 Nt 8310/92 byla ve věci povolena obnova řízení a odsuzující rozsudek byl zrušen stejně jako všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla svého podkladu. Následným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. prosince 1992 sp. zn. 2 T 201/92 byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. července 2010 sp. zn. 1 Rt 2/2010, které nabylo právní moci dne 17. srpna 2010, byla vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a to ve vztahu k období jeho nezákonného zbavení svobody od 11. září 1986 do 11. listopadu 1986.

5. K žádosti stěžovatele na náhradu škody za výkon vazby ze dne 13. září 2010 Ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 17. března 2011 se stěžovateli omluvilo za opožděné vyřízení žádosti (vyřízení trvalo 6 měsíců), přiznalo stěžovateli odškodnění za majetkovou újmu, ale nevyhovělo požadavku stěžovatele, pokud jde o náhradu nemateriální újmy. Stěžovatel proto dne 7. dubna 2011 podal žalobu o přiznání nemateriálního zadostiučinění. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl s tím, že odškodnit lze toliko nemajetkovou újmu vzniklou v době bezprostřední aplikovatelnosti Úmluvy v právním řádu České republiky, tj. v době od 1. ledna 1993, resp. od 18. března 1992. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření a repliky

6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. prosince 2012 uvedl, že o nároku stěžovatele rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázal v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.

7. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 2. ledna 2013 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, jež nadále považuje za správné a ústavně konformní.

8. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření ze dne 11. dubna 2013 jako vedlejší účastník řízení uvedlo, že podle jeho názoru ze strany obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných práv, a navrhlo odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Ministerstvo spravedlnosti má za to, že pokud by měla být ve věci aplikována Úmluva, je třeba ji na daný případ vztáhnout jako na celek, a nikoli jen na některé její instituty (odškodnění) a jiné instituty (promlčení, prekluzi) brát z vnitrostátních předpisů. Podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy se soud může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. V daném případě se jedná o usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. července 2010 sp. zn. 1 Rt 2/2010, které nabylo právní moci dne 17. srpna 2010. Stěžovatel tak měl a mohl podle tvrzení Ministerstva spravedlnosti uplatnit svůj žalobní nárok na zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody u soudu v Úmluvou stanovené šestiměsíční lhůtě, a pokud tak neučinil, je Ministerstvo spravedlnosti toho názoru, že pozdější uplatnění je opožděné, a tudíž je takový nárok prekludován.

9. Ústavní soud doručil vyjádření obecných soudů a Ministerstva spravedlnosti stěžovateli, který v replice k těmto vyjádřením ze dne 4. února 2013 a ze dne 18. dubna 2013 uvedl, že Městský soud v Praze zcela pomíjí judikaturu Ústavního soudu, zejména nález ze dne 23. května 2012

sp. zn. I. ÚS 3438/11

(N 111/65 SbNU 497) v obdobné věci. Dále stěžovatel namítal, že Městský soud v Praze ve svém vyjádření na skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti nijak nereagoval, a dále poukázal na jiné rozsudky Městského soudu v Praze vydané senáty 25 Co, 69 Co a 70 Co, které v obdobných případech nároku na nemateriální odškodnění vyhověly. K vyjádření Ministerstva spravedlnosti stěžovatel uvedl, že usnesení o rehabilitaci nabylo právní moci dne 17. srpna 2010, proto nemohl odškodnění požadovat dříve. K námitce o prekluzi nároku stěžovatel poukázal na skutečnost, že lhůta uvedená v ustanovení čl. 35 odst. 1 Úmluvy se vztahuje na podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Stěžovatel k takovému postupu zatím neměl žádný důvod, protože věc nebyla dosud projednána Ústavním soudem. Podle názoru stěžovatele tak Ministerstvo spravedlnosti aplikuje na daný problém ustanovení, které se k této fázi řízení vůbec nevztahuje. Dále stěžovatel poukázal na to, že pokud byl rehabilitován podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., tak se na uplatnění odškodnění vztahuje tříletá lhůta podle § 24 odst. 2 tohoto zákona, a stěžovatel tedy nic nezmeškal.

IV. Rozhodování bez ústního jednání

10. V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s připomenutím sdělení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb. na neskončená řízení před Ústavním soudem zahájená před 1. lednem 2013, uveřejněného v částce 175/2012 Sbírky zákonů pod č. 469/2012 Sb., Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.

V. Právní východiska k ústavní stížnosti

11. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda orgány veřejné moci v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda neaplikovaly podústavní právo svévolně [srov. kupř. nález ze dne 30. června 2004

sp. zn. III. ÚS 321/03

(N 90/33 SbNU 371)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a do aplikace podústavního práva je vedle nerespektování kogentní normy také nerespektování záruky spravedlivého procesu obsažené v Listině a v Úmluvě.

12. Relevantní část čl. 5 odst. 1 Úmluvy zní:

"Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem ...".

Ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy zní:

"Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění."

13. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Vzhledem k ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny, které stanoví, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon, není ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny přímo aplikovatelné (nelze z něj nárok dovodit přímo), neboť podmínky a podrobnosti nároku na náhradu škody, včetně škody nemateriální, upravuje zákon; tím je v rozhodných souvislostech zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, tj. i ve znění zákona č. 160/2006 Sb.

14. Otázkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu včetně nemajetkové újmy, která vznikla před závazností Úmluvy pro Českou republiku, se Ústavní soud opakovaně zabýval, naposledy v nálezu ze dne 4. března 2013

sp. zn. IV. ÚS 3439/11

(N 37/68 SbNU 379), ve kterém provedl rozbor své dosavadní judikatury [nálezy ze dne 13. července 2006

sp. zn. I. ÚS 85/04

(N 136/42 SbNU 91), ze dne 11. října 2006

sp. zn. IV. ÚS 428/05

(viz výše), ze dne 21. srpna 2007

sp. zn. I. ÚS 539/06

(N 131/46 SbNU 230) a ze dne 23. května 2012

sp. zn. I. ÚS 3438/11

(viz výše)] a poukázal na nejednotnost postupu obecných soudů ve skutkově podobných věcech v tom smyslu, že různé obecné soudy na skutkovou problematiku nahlíží jiným prizmatem a aplikují zcela odlišné právní předpisy. K tomu uvedl několik rozsudků Městského soudu v Praze, předložených stěžovatelem, jež se týkaly nezákonného trestního stíhání a věznění osob v období 50. a následujících let, které byly vydány v období od 14. ledna 2010 do 18. dubna 2012, v jejichž odůvodnění již konkrétně uvedené senáty Městského soudu v Praze vycházely z judikatury Ústavního soudu, včetně poukazu na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu

sp. zn. I. ÚS 85/04

, a dovodily, že nároky žalobců na náhradu nemateriální újmy v souvislosti s nezákonným odsouzením a vykonaným trestem odnětí svobody za dobu před účinností Úmluvy jsou v zásadě co do základu po právu.

VI. Posouzení ústavní stížnosti

15. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele s odkazem na závěry uvedené v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 3439/11

konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Ustanovením § 31a zákona č. 160/2006 Sb. byl do našeho právního řádu začleněn nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Přitom, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, byl zákonodárce jednoznačně motivován deficity vnitrostátní úpravy právě ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy a snahou uvést vnitrostátní úpravu do souladu s požadavky Úmluvy. Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že nová právní úprava nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze ve vnitrostátní rovině deklaruje jeho existenci. Tento nárok byl již v minulosti založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona.

17. V tomto světle nemůže obstát názor senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze uvedený v napadených rozhodnutích, že v posuzovaném případě stěžovateli nelze náhradu za nemateriální újmu přiznat.

18. Lze uzavřít, že pokud v předmětné věci byla vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a to ve vztahu k období jeho nezákonného zbavení svobody od 11. září 1986 do 11. listopadu 1986, nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. V případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele, vzniklého již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je pak třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a ustanovení § 31a a § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě a trestu a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před účinností tohoto zákona.

19. Z uvedených důvodů Ústavní soud dovodil, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze došlo k porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na náhradu nemajetkové újmy garantovaných v čl. 5 odst. 5 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, a proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.