Constitutional Court dismisses complaint against court inactivity and amnestia as actio popularis.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova 280, proti nečinnosti Městského soudu v Praze ve věci zastavení trestního stíhání ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2000 a 48 T 1/2003, spojené s návrhem na zrušení Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č. 1/2013 Sb., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá vyslovení protiústavnosti nečinnosti Městského soudu v Praze ve věci zastavení trestního stíhání ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2000 a 48 T 1/2003 a uložení Městskému soudu v Praze, aby v předmětných věcech neprodleně jednal a rozhodl o zastavení trestního stíhání. Současně se stěžovatel domáhá zrušení Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č. 1/2013 Sb. (dále jen "amnestie"), neboť amnestii považuje za rozpornou s ústavním principem rovnosti a právní jistoty plynoucí z ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Dle tvrzení stěžovatele případy, v nichž byl pravomocně odsouzen rozhodnutími Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2005 ve věci sp. zn. 3 To 92/2004 a Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011 ve věci sp. zn. 49 T 1/2000, by při ústavně konfromním výkladu a při splnění dalších podmínek (viz níže) měly spadat pod rámec amnestie, tedy rovněž v případě stěžovatele by měla být aplikována ustanovení čl. 1 i čl. 2 amnestie, a bylo proto povinností Městského soudu v Praze přijmout v prvním případě agraciační rozhodnutí a v druhém případě řízení zastavit. Zároveň, jak bylo již konstatováno, se ovšem stěžovatel domáhá zrušení amnestie z důvodu jím tvrzené protiústavnosti založené rozporem s ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Ústavní stížnost je v části zjevně neopodstatněná a v části podána osobou zjevně neoprávněnou.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele.

Dle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Brojí-li stěžovatel proti nečinnosti městského soudu, postačí připomenout, že tvrzené nečinnosti se městský soud z podstaty věci dopustit nemohl, neboť sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že za daného stavu na jeho trestní věci amnestie skutečně nedopadá (stěžovatel výslovně uvádí: "V případě stěžovatele budou v první trestní věci dodatečně splněny podmínky čl. 1 i čl. 2 amnestie teprve tehdy, vyhoví-li mu v budoucnosti Ústavní soud ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 19/12

. Vyhoví-li stěžovateli v případě druhé stížnosti Evropský soud pro lidská práva a následně i Ústavní soud, budou podmínky amnestie zpětně splněny také v jeho druhé trestní věci."). Tvrzení stěžovatele, že městský soud je nečinný, je tak zjevně neopodstatněné, neboť v době podání ústavní stížnosti nebyly dány podmínky pro vydání rozhodnutí, jejichž nevydáním měl městský soud dle tvrzení stěžovatele zasáhnout do jeho základních práv v podobě tzv. jiného zásahu ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pouze pro úplnost je tak možno připomenout, že o účasti odsouzeného na amnestii rozhoduje soud z úřední povinnosti, a to u agraciace dle ustanovení § 368 trestního řádu, u abolice dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 trestního řádu, přičemž je rozhodováno usnesením (viz § 119 odst. 1 trestního řádu), proti němuž je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (viz § 368 poslední věta ve spojení s ustanovením § 141 odst. 4 trestního řádu). Rozhodnutí soudu o amnestii je přitom vždy rozhodnutím deklaratorním a nikoli konstitutivním.

Navrhuje-li potom stěžovatel současně zrušení amnestie, je zřejmé, že k takovému návrhu není aktivně legitimován, neboť jím napadená amnestie nemůže být v projednávané věci aplikována v jeho neprospěch (právě naopak), pročež je tento návrh koncipován zjevně jako tzv. actio popularis, tedy jako procesní institut, jenž v řízení o ústavní stížnosti není možno úspěšně použít.

Pouze nad rámec je tak možno odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 4/13

.

Ústavní soud proto návrh z části dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a z části dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013

Jiří Nykodým

předseda senátu