Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding fair trial rights in civil contract dispute.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Pavla Vobořila, správce konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti DSK, spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, AK se sídlem V Olšinách 10, 100 00 Praha, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 6. 2010 č. j. 7 C 271/2008-157, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011 č. j. 28 Co 557/2010-194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 č. j. 33 Cdo 1815/2011-218 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu stěžovatele, jíž se po žalovaných RNDr. Jaromíru Šiškovi, CSc., a MUDr. Daně Šiškové domáhal zaplacení zbývající části ceny díla - rodinného domu - zhotoveného úpadcem. Okresní soud po provedeném dokazování a výkladem ujednání ve smlouvě o dílo a jejích dodatcích dospěl k závěru, že uplatněná pohledávka ve výši 1 350 608,- Kč dosud nevznikla, neboť dílo (dosud) nebylo řádně předáno a převzato. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako správné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Obsah odůvodnění soudních rozhodnutí netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům známa.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval dosavadní průběh řízení a předložil svoji argumentaci dokládající nesprávnost právního názoru obecných soudů. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval zejména v tom, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkami obsaženými jeho podáních, odvolacímu soudu zvláště vytknul, že se nezabýval stěžejními odvolacími důvody - nepřípadností soudem citované judikatury a překvapivostí rozhodnutí nalézacího soudu, Nejvyšší soud pak - podle stěžovatelova názoru - bez ohledu na skutečný obsah dovolání spatřoval jeho meritum v kritice nesprávně zjištěného skutkového stavu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokráte dovodil, nepřísluší mu primárně zasahovat do výkladu podústavního práva provedenému orgány k tomu oprávněnými, pokud se tyto pohybují v mezích ústavnosti. Je však nezbytné, aby zvláště obecné soudy myšlenkové konstrukce, které je vedly k zaujetí jejich právního názoru, objasnily. Obecný soud se tak musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 1834/10

ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)].

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze je zřejmé, že soud podrobně objasnil důvody, jež ho vedly k zaujetí právního názoru souhlasného s nalézacím soudem, a reagoval i na stěžovatelem uplatněné námitky, mimo jiné i na případnost poukazu nalézacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Taktéž i Nejvyšší soud dostál ve svém usnesení povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí, neboť dostatečně objasnil, proč dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nepovažoval za přípustné. Ústavní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že postupu obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

K námitce "překvapivosti" rozhodnutí obecného soudu Ústavní soud připomíná, že o tzv. překvapivé rozhodnutí jde vždy, kdy v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu je účastníku řízení odňata možnost skutkově i právně argumentovat, případně i předložit důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní, což ve svém důsledku představuje porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V projednávané věci měl stěžovatel možnost oponovat právnímu názoru nalézacího soudu řádným opravným prostředkem a tohoto práva také patřičně využil; lze tedy mít za to, že se mu dostalo možnosti nepříznivý a dost možná i jen pro něho subjektivně překvapující závěry nalézacího soudu zvrátit.

Ústavní soud dodává, že prostý nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů nemůže založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Porušením práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z kautel hlavy páté Listiny, není a nemůže být to, že soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. Pokud by byly právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s požadavky na řádný proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. V ústavní stížnosti obsažené odkazy na judikaturu Ústavního soudu hodnotil Ústavní soud jako nepřípadné.

K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy nutno připomenout, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003

sp. zn. IV. ÚS 285/02

(N 73/30 SbNU 193)].

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu