Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial rights violated by lack of escort to court hearing.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a prisoner against lower court rulings regarding his right to a fair trial. The petitioner argued that the trial court failed to provide security escort to his court hearing while he was incarcerated, despite his desire to attend personally. The court determined that the lower courts properly justified the decision not to escort him and that he effectively participated in the proceedings through other means. Consequently, the court found no violation of constitutional rights and dismissed the complaint as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court may not substitute its own assessment of facts and law for that of ordinary courts, intervening only in extreme cases of manifest error, and a mere disagreement on legal characterization does not constitute a violation of constitutional rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. M., t. č. ve Věznici Jiřice, P.O.BOX 8, 289 22 Lysá nad Labem, zastoupeného JUDr. Oskarem Matouškem, advokátem, AK se sídlem Krombholcova 327, 276 01 Mělník, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2010 č. j. 4 C 141/2007-139, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. 9. 2010 č. j. 15 Co 418/2010-180 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 č. j. 25 Cdo 1549/2011-217 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se žalobou domáhal vůči žalovanému - ustanovenému obhájci v trestní věci - náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku údajného porušení povinností vyplývajících žalovanému z postavení obhájce. Nalézací soud žalobu zamítl a s jeho právním názorem se ztotožnil i odvolací soud. Dovolací soud stěžovatelem podané dovolání odmítl.
I když ústavní stížnost i její doplnění ústavněprávní argumentaci postrádají, lze dovodit, že porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že nalézací soud nezajistil jeho účast na jednání eskortou z věznice, v níž se v té době nacházel ve výkonu trestu, ačkoliv stěžovatel vyjádřil vůli jednání se osobně zúčastnit. Stěžovatel dále napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká nesprávné právní posouzení otázky protiprávního jednání žalovaného.
Ústavní soud přezkoumal stěžovaná rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
V otázce namítaného nezajištění účasti stěžovatele při ústním jednání Ústavní soud shledal, že nalézací soud řádně vyložil důvody, pro které považoval za nadbytečné eskortovat stěžovatele k jednání. Ve svém vyrozumění o konání roku stěžovatele informoval, že nové důkazní návrhy stěžovatele zamítl a že již nebude provádět další dokazování. Z rozsudku odvolacího soudu pak výslovně plyne, že odvolací soud ve věci nařídil jednání a zajistil na něm účast stěžovatele. Ústavní soud tak došel k závěru, podle kterého v průběhu celého řízení nebylo stěžovateli bráněno v přístupu k soudu, byla mu dána možnost, aby uplatnil svoje návrhy a tvrzení, navrhl důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy a tvrzení protistrany a čerpal opravné prostředky. Těchto práv stěžovatel využil; nic opačného v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil. V kontextu dané věci tudíž okolnost, že nalézací soud nezajistil účast stěžovatele na jednání a tím mu odepřel možnost přednést závěrečný návrh, nemůže znamenat porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na přístup k soudu.
Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi vyložil, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Takových pochybení se však obecné soudy ve stěžovatelově věci nedopustily; naopak pečlivě vyložily důvody, pro které neshledaly stěžovatelův nárok oprávněným, přičemž též řádně reagovaly na stěžovatelovy námitky. Pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu